Ten krámek se jmenoval Trilobit, nebo tak nějak…na tom nezáleží…byl v pasáži, kde je Archa…teď je tam trafika nebo něco takového…dneska jsem se do něj v polospánku vracel a vracel, celé věčnosti postával na jeho červeném koberci a nic nedělal, jenom v něm byl…byl to specializovaný obchůdek se sci-fi a fantasy a horror knihami, nic jiného tam nebylo…pak ještě vitrína s figurkami, možná nějaké karty, nevím, zajímaly mě knihy…byl to ten nejmenší obchod s knihami, jaký jsem kdy viděl, byl to jenom takový červený pruh s několika policemi…objevil jsem ho náhodou, šel jsem kolem, bylo mi 10,11…byl to ten nejlepší krámek na světě…koupil jsem si tam Hyperion, první dva díly, a dvě Knihy krve, a taky základní knihu Dungeon and Dragons…zkoušel jsem to hrát v Benátkách s několika lidmi, byl jsem Pán Jeskyně…maloval jsem se s podzemím, plánoval ho, vymýšlel důsledně a precizně…pitomci mou snahu nebyli schopni ocenit, nedokázali se do toho dostat a brát to vážně…pak někdo otevřel poslední dveře mojí trpělivosti a já prohlásil – a teď vyskočí goblin a oprcá tě Majere do prdele a sklapnul jsem to…dělal tam jeden starý culíčkář, koukal zpoza pultíku jako bůh, v tichosti, culíčkářské unavenosti, desítky let upozorňování vepsané do tváře…miloval jsem ten krámek…úplně jsem na něj zapomněl…to přítmí, ta červená tma…jiný svět, tichá vstupní brána, nejmenší chrám na světě…nic se tam nehýbalo, jenom se bylo…a pak jsem jednou šel kolem a zbyla tam už jenom smutná nevkusná cedule s goblinem a dovnitř stěhovali zeleninu…dlouho jsem pak do žádné specializované prodejny nevstoupil, cítil jsem pouze smutek a ztrátu, nějaká kapitola se uzavřela…nechtěl jsem se zpronevěřit tomu nejlepšímu krámku, co kdy byl, s prodavačem vrostlým do věčnosti…až do dneška, kdy si mě krámek zase zavolal a nechal mě postávat na koberci…na chvíli mi ho postavili a pozvali mě dál…a mlčelo se a bylo, to nejlepší, co je tam k mání
ďurech
