Pasta Oner

Peep Show!

Zatímco pro jeho vrstevníky z generace oldschoolových writerů znamenal street art jen krátkou trendy odbočku, z níž se brzy vrátili zpět ke graffiti, Pasta pro sebe z této původně vedlejší silnice vybudoval dálnici první třídy. Graffiti, v němž zaujímá místo po boku zasloužilých klasiků stylu, se sice nikdy úplně nevzdal, nicméně street art ve své popové otevřenosti přece jen lépe rezonuje s jeho extrovertním založením, racionalitou, pečlivostí a smyslem pro detail. Navíc v roce 2001, kdy vytvořil první, dnes už ikonický design okřídlené zubní pasty, se graffiti věnoval osm let, což je dostatečně dlouhá doba na to, aby mu celé to důvěrně známé a pevně ohraničené prostředí začalo být poněkud těsné.

Na velkoplošných fasádových malbách a sítotiskových plakátech, jimiž tedy od přelomu století pravidelně zaplavuje pražské ulice, se drží výrazného, snadno rozpoznatelného stylu, v němž kromě inspirace Warholem, Oldenburgem, Koonsem nebo nejvlivnějším japonským výtvarným umělcem současnosti Takashi Murakamim vždy nalézáme fascinaci reklamou. Angažovaný boj proti její psychologické moci a zároveň stupiditě však přenechává jiným, sám je na to až příliš poučený, racionální a – dejme tomu – cool. Jeho komentáře v podobě typograficky precizně provedených sloganů nenutí diváka k provinilé sebereflexi nad konzumním způsobem života, spíše s ním nezávazně konverzují. Spojení textu a obrazu ve výtvarném umění není nic nového, ovšem způsob, jakým to dělá Pasta, je neotřelý a zábavný. Minimálně v tom, jak přesně svými „claimy“ vystihuje status quo dnešního třicátníka, dost pragmatického na to, aby nehasil, co ho nepálí, ale zároveň ještě dost mladého a romantického, aby se přece jen sem tam nepokusil…, byť by to bylo pouze vtipnou hláškou ledabyle hozenou na mejdanu. Z tohoto pohledu pak můžeme jeho díla označit za vpravdě generační a hodná pozornosti, nehledě na jejich estetickou kvalitu ve spojení čistého stylu s jemně ironickou oslavou kýče.

I ve své nejnovější tvorbě, jak nám ji představuje na výstavě Peep Show, Pasta stále čerpá ze street artu, na nějž mimochodem odkazuje už v názvu – vždyť co je street art i peep show jiného než rychlá pouliční zábava pro anonymní kolemjdoucí? – tentokrát však se znatelnějším příklonem ke klasické malbě. Stejně jako mnoho writerů a street artistů před ním (od Haringa přes Obeye až po Banksyho) měl Pasta vždy ambici vyrovnat se s prostředím galerie, prozkoumat ho a najít k němu vlastní cestu. Výsledek v podobě nových, místy až realisticky pojatých obrazů, je slibný. Nepostrádají nic ze své dřívější drzé přímočarosti, ale zároveň se řadí mezi současné etablované umění tak přirozeně, jako by tam patřily odjakživa.

martina overstreet