Kniha KMENY

Preview # 1

V následujících týdnech budeme čtenáře Biggboss.cz zásobovat ukázkami z připravované knihy Kmeny, ve které si tým kolem Vladimira 518 posvítil na současné městské subkultury. Texty doprovází bohatý fotografický doprovod od Tomáše Součka, který s pražskými partičkami strávil skoro celé léto. Kniha se bude křtít 1. prosince v Meetfactory.

KMENY > SKA

O kultuře kolem hudebního stylu ska nemohl referovat nikdo jiný než Honza Vedral, hudební publicista, který teď píše pro MF Dnes a iDnes.cz. Honza je taky muzikant a tak část fotek vznikala při koncertě jeho kapely The Chancers.

Když v roce 1996 vtrhla do žižkovského klubu Propast zásahová jednotka ROZA se samopaly v ruce, bylo jasné, že se věci ohledně mladých subkultur dost zamotaly i pro kmen dozorců. Nejdřív říkali, že to byl zásah na militantní nácky, když vyšlo najevo, že se tam zrovna odehrával benefit na soud pro kluka, co v sebeobraně jednoho fašouna smrtelně zranil, tak to policie přehodnotila na razii proti drogovým dealerům. S výsledkem několika pytlíků trávy. Právě Propast společně se Sedmičkou, Ladronkou a Cibulkou patřila k místům, kde se v půlce devadesátých let odehrávaly první mejdany v rytmu ska, kde se scházelo, bavilo a dohromady dávalo jádro kmene. Především v Německu zrovna vrcholila třetí vlna původně jamajského žánru a s množstvím kapel, co sem pronikly, se šířila i popularita ska napříč městem a ven z něj. Šlo to rychle – od vyvrženců společnosti, prvních tradičních skinheadů proti rasismu (jejichž vizáž asi fízly zmátla), antifašistů a anarchistů ze squatů a pankáčských doupat do klubů a ke studentům, co se chtěli jen bavit a oslavit maturitu, až po majálesy, velké festivaly i halové koncerty k lidem, co si reggae a ska budou do smrti (opovržlivě) plést s world music.

(…)

Subkultura dál prorůstá s dalšími žánry. Kapely, co hrály po squatech pro pár zasvěcenců, vyrostly v klubové jistoty. Změnily se i drogy. „Bezstarostnou“ trávu doplnil kokain či speed umožňující tancovat až do rána. Nejlépe to ale ilustrují „pouštěčky“. Nejslavnější zůstává tradiční Skaparáda od Rude Boy Rhythm, která má v klubu 007 na Strahově jednou za měsíc nabito. Ale svoji dýdžejskou kariéru zahájily desítky mladších členů kmene. Během dlouhých večírků na Újezdě, v Mighty Baru nebo kdekoliv jinde nehrají zdaleka jen reggae a ska, ale vyvrženecké hity napříč žánry. Od nové vlny po hip hop. Jediným styčným bodem kmene totiž krom stylu jako by zůstala nezdolná rebelantská snaha vymezit se a hédonistická pobavit se.

“Lidi, kteří se nechtějí identifikovat s hlavním proudem, ale pořád mají potřebu vlastní módy a trendů,” říká v rozhovoru Simon Ruffskank, zpěvák The Chancers. “Mnoho z těch, co začínali se ska, ho teď odmítá a dává přednost třeba rockabilly, je to opravdu jako módní vlna. A lidi se přirozeně mění. Je to patrné i z ekonomických možností, které tu dost lidí ze subkultury má – vždyť tetování, které je teď v módě, není nějaká levná věc.”

KMENY > OTAKU (aka ANIME)

Otaku jsou fanoušci japonské popkultury, obzvláště kreslených seriálů anime a komiksů manga. Psal o nich novinář Antonín Tesař, který u nás platí za odborníka na tyto žánry. České otaku jsme fotili na setkání, k němuž patří i převlékání se za oblíbené postavy (tzv. cosplay) ze seriálů a komiksů a také jsme je hledali přes Facebook.

Na počátku devadesátých let Ondřej Neff v jedné přednášce o kyberpunkové sci-fi literatuře napsal: „Tam, kde nefunguje telefonní síť, nelze hodnověrně snít o kyberpunkových eskapádách.“ Něco podobného by se dalo napsat i o české komunitě, jejíž členové si říkají otaku podle jedné skupiny japonské mládeže, která našla svůj životní styl ve vztahu k technologiím. Podobnost s kyberpunkem není čistě vnějšková. V osmdesátých letech se v Japonsku zrodila generace odkojená počítači „jedna osm šestkami“, neandrtálskými Pac-Meny, ultrabrutálními komiksy a počítačovými hrami, která objevila, že když se bude místo lidí stýkat s počítači, vyhne se nutnosti naplňovat předivo konfuciánských společenských pravidel.

Přes řadu podobností s reáliemi českých devadesátých let (prušácký školský systém, éra videopůjčoven, počítačových stříleček či komiksového časopisu Crew) je však mezi japonskými a českými náctiletými jeden zásadní rozdíl: zatímco japonští otaku už v osmdesátých letech žili kyberpunk, Česko, ale i prakticky celý zbytek světa pobýval maximálně v jeho ozvěnách. Tokio platilo za vzor kyberpunkovým fikcím a bylo přirovnáváno k přetechnizovaným metropolím knih tohoto žánru, kdežto postkomunistickou Prahu lze připodobnit nanejvýš k fantasknímu městu kafkovské sci-fi Smrtihlav (1998) Alexe Proyase, kde mimozemšťané noc co noc mění podobu ulic města bez vědomí obyvatel ukládaných do umělého spánku.

(…)

Západní otaku komunita, včetně té české, se orientuje na vytváření vlastních tvůrčích příspěvků do tohoto virtuálního světa. Především se jedná o pořádání specializovaných setkání s vlastním programem čili conů. Další aktivity otaku často souvisejí s tím, jak fandom postupně přibíral stále víc ženských příslušnic, které ovšem do komunity přicházely z méně technických oborů a s jinými zájmy. Jde o kreslení, které obnáší tvorbu takzvaných fan artů, tedy obrázků souvisejících s anime. Jejich výkladní skříní je rubrika Soutěž fanartu na webových stránkách manga.cz. Spadá sem ale i kreslení vlastních komiksů, které vycházejí již třetím rokem v knižním sborníku Vějíř. Další činností je psaní fanfikcí, což jsou krátké povídky odehrávající se ve světě anime sérií, které jsou zpravidla buď psané s ironickým nadhledem, nebo jako sladkobolná melodramata s oblíbenými postavami autorů. Cosplay je aktivita převzatá ze scifistického fandomu a spočívá v převlékání se do kostýmů postav z oblíbených filmů, seriálů či her. S těmito dominantně dívčími aktivitami se také česká anime komunita vzdaluje duchu původních japonských otaku. Ve výrazně mužských disciplínách českého fandomu ale stále vévodí technika. Jedná se zejména o výrobu fanovských videoklipů sestříhaných z anime na hudbu, nazývaných Anime Music Video, zkráceně AMV. Z velké části v nich jde o exhibici autorových schopností pracovat s audiovizuálními počítačovými editory.
(…)

“V Čechách v klidu můžeš dát rovnítko mezi otaku a nadšenec do anime,“ říká v rozhovoru Daniel Řezníček alias DanQ – vydavatel české mangy a zakladatel Akiconu. „Pokud to mám trochu víc rozlišit, tak je to člověk, který se trochu víc sdružuje a zajímá se o tuto komunitu. Oproti dřívějšku, kdy anime byla relativně undergroundová zábava, totiž dneska japonské seriály normálně dávají v českých televizích, takže lidi na ně koukají, aniž by to mělo nějaký komunitní rozměr. Na druhou stranu ale i mladší fanoušci, kteří vzešli z vysílání na českých stanicích, si zakládají vlastní skupiny. Jsou to hlavně fandové seriálů Bleach a Naruto. Nechci o nich mluvit nějak negativně, ale i jejich komunity mají svá specifika, např. některým fandům Naruta se říká narutardi, to znamená fandové, kteří jsou zažraní do tohohle konkrétního seriálu a mají tendenci neuznávat nic jiného.“

KMENY > EMO

K psaní o subkultuře emo jsme pozvali Kaye Buriánka z kapely Sunshine, který bývá považován za praotce tohoto žánru v Čechách. Příznivce žánru jsme naháněli na Facebooku a je pravda, že byli trochu stydliví…

Stejně mi nikdo nevymluví, že největší česká emařka všech dob byla Saxána z filmu Dívka na koštěti. Jasně, gotici se budou hádat, že Saxána byla rozhodně gotička, metaláci vřeštět, že nekompromisně metalačka, ale scénka, kdy se poprvé objeví ve třídě vedle neodolatelně vystajlovanýho Hrušínskýho, docela přesně determinuje, jak to s tím slajdováním na okraji konvenční společnosti je. V tomhle měla česká mládež super komoušskou a postkomoušskou školu. Bejt „jinej“ znamenalo vždycky problémy a ustát je vyžadovalo dobrej žaludek, sebeovládání i notnou dávku odvahy postavit se lobotomický mase. Když mi bylo patnáct či šestnáct, identifikoval jsem se s punkem, tou společenskou lůzou, a integroval se mezi ty největší rváče a povaleče, protože jsem hledal alternativu k marasmu kolem. Možná jsem si ho uvědomoval hodně vyostřeně, ale to už teď nejsem schopnej realisticky popsat, protože v tom hrály hlavní roli hudba a emoce. Hudba a emoce. To je klíč k lecčemu.

Pak přišel bod zlomu, a najednou bylo všechno skoro na dosah. Segregace subkulturních proudů přišla až mnohem pozdějc. Pankáči s gotikama, novoromantikama, mnohdy i s tehdy začínajícíma skinheads, máničkama a všema divnejma lidma do třiceti, fungovali tenkrát na jedný mnohovrstevný platformě a nikomu nebylo nic podezřelý. Když se objevilo emocore, bylo to jako zjevení. Strahovská Sedmička (Klub 007) se krátce po revoluci stala okultní modlitebnou, ve který si kliku od dveří podávala ta největší esa tehdejší alternativní odnože punku, hardcore, screamo a emocore. Nebyla snad jediná kapela, která by na svým evropským turné tenhle zaplivanej pidiklub vynechala.

“Do širokýho povědomí společnosti se dostal termín emo jako pojmenování něčeho, co vlastně emo není, a lidi, kteří jsou vyznavači původního stylu, se už k tomu nechtějí hlásit…,” říká v rozhovoru veterán subkultury Robert Vlček z kapely Kritická situace. “Pokusy vysvětlit rozdíl mezi tím, co bylo emo, a tím, jak se to chápe dnes, jsou marný. Jedním ze základních kamenů té dezinterpretace jsou My Chemical Romance. Oni se původně k tomu stylu nehlásili, emo nehráli a ani nevycházeli z těch kořenů, byla to taková hudba pro outsidery. Ale byl to výbornej marketingovej tah a šíleně se to chytlo, protože outsiderů je ohromná spousta a mají obrovskou kupní sílu. V tomhle jediným se potkali, v tom, že emo taky bylo pro ty, kteří jsou mimo stádo.”

Kniha se bude křtít 1. prosince v Meetfactory.

biggboss