Hudba ohně publicisty Karla Veselého mapuje dějiny radikální černé hudby od počátků blues a jazzu, přes hip hop a techno až k jejím současným podobám jako je třeba dubstep. Kniha s podtitulem Radikální černá hudba od jazzu po hip hop a dále nevypráví historii lineárně od A do Z – od toho je Wikipedie – ale řezem napříč témata splétá labyrint příběhů a teorií, které slavné osobnosti a desky tzv. „černé hudby“ zasazují do souvislostí. Výsledkem je mnohdy provokativní text, který představuje psaní o hudbě jako fascinující myšlenkové dobrodružství.
Každý týden zde budeme přinášet ukázky z jedné kapitoly Hudby ohně. Knihu si lze objednat na e-shopu Bigg Boss za 330 Kč, ve vybraných obchodech bude od 13. prosince 2010. Za výhodnou cenu 300 Kč bude v prodeji na release party, která proběhne 15. 12. v Roxy NoD.
HUDBA OHNĚ > KAPITOLA 2 > Vesmír je to místo
(Sun Ra – John Coltrane – George Clinton – Drexciya – černá sci-fi – Kool Keith)
„Jó, v roce 1957, když jsi byl černej a když jsi byl kosmonaut, o práci jsi ani nezavadil,“ svěřuje se Wallace ´Suitcase´ Jefferson na úvod dokumentu Old Negro Space Program z roku 2004. Tehdy vzniknuvší NASA odmítla přijímat do svých řad černochy, a tak si postavili hlavu a založili si vlastní vesmírnou agenturu – NASSA (Negro American Space Society of Astronauts – Negro-americká vesmírná společnost kosmonautů). Svépomocí si z železného šrotu postavili vlastní vesmírný koráb a úspěšně s ním zamířili do kosmu. „Je tady zkurvená zima,“ napsal z kosmu manželce první afronaut Sullivan Carew. Byla to poslední slova, o pár dní později zahynul.
Přes ztráty měl Negerský vesmírný program úspěch a bílé Americe z něho patřičně běhal mráz po zádech. „Vláda se bála, že prohraje kosmický závod s Rusy. Ale že prohrají s černochy – toho se bála ještě desetkrát víc,“ říká se v dokumentu. Střih na záběr se zvětšenou fotografií měsíční sondy NASA, na jejímž boku svítí vlajka s hvězdami a pruhy a pod ní nápis United States of White America.
Afronauti to ale nakonec dokázali: 31. září 1966 – tři roky před Armstrongem – přistáli Suitcase Jefferson a Louie Hayes se svým vypimpovaným Cadillacem Coupe DeVille na měsíčním povrchu jižně od Moře klidu. Bílou Ameriku to ale nechalo v klidu – média místo toho psala o pouličních nepokojích v Harlemu a zpráva o přistání afronautů se dostala jen do kratičké noticky na zadní straně uprostřed reklam.
„Dva negři si vyšlápli na Měsíci. (…) Nebyla to úplná tragédie. Chceme si s těmi negry promluvit“, řekl sekční šéf NASA Deke Slayton. „Jejich náhodný úspěch by nám mohl pomoci v naší snaze dostat na Měsíc člověka do konce dekády“.
Zklamáni ohlasem, který jejich výprava sklidila, rozpustili černoši NASSA a běloši jejich úspěch dokonale vymazali z dějin.
Asi tušíte, že je to celé jen fikce; žádný Negerský kosmický program nikdy neexistoval. Desetiminutová hříčka The Old Negro Space Program (2004) režiséra Andyho Bobrowa patří do žánru mockumentary stejně jako Wellesova rozhlasová reportáž Válka světů (1938) nebo zpráva o špagetách rostoucích na stromech, která se v roce 1957 objevila na apríla v britské televizi BBC. Prvním astronautem černé barvy pleti byl ve skutečnosti až v roce 1980 kubánský plukovník Arnaldo Tamayo-Mendez na sovětské kosmické stanici Saljut 6. Afroameričanem číslo jedna ve vesmíru se stal až v srpnu 1983 Guion Guy Bluford.
V pseudodokumentu o NASSA se přesto skrývá něco více než jen vtipná parodie. Američtí černoši o cestě do vesmíru skutečně snili a těm nejšťastnějším se tam i podařilo dostat už v padesátých letech. Jak? Nepotřebovali k tomu vůbec rakety – stačila jim k tomu jejich hudba. (…)
2.5. George Clinton: věrozvěst funkové nauky
„Osvoboď svoji mysl a tvůj zadek bude následovat.“
Funkadelic – Free Your Mind and Your Ass Will Follow (1970)
George Clinton působí vedle mystiků jakými byli Sun Ra a John Coltrane jako pouhý bavič. Možná to bude tím, že zatímco první dva studovali esoterické nauky, mozek Funkadelic a Parliament hltal brakovou sci-fi. Fantazie svého učitele ze Saturnu ale dobře znal. Sny o tom, jak černoši cestují na vlnách hudby na jiné planety, přetavil Clinton do barevného komiksového spektáklu poháněného životadárnou tekutinou jménem funk.
2.5.1. Filozofie potu
Co je to vlastně funk? Velká otázka! Jako hudební žánr funk zpopularizoval James Brown, který v polovině šedesátých let na singlech Out of Sight a Papa‘s Got a Brand New Bag transformoval rhythm&blues do moderní taneční hudby. Podstatnou inovací byl beat s důrazem na první dobu (nikoliv na druhou jako soul), živočišnost projevu či hutné groove. Brownův vynález na konci šedesátých let rozvinuli po svém Sly & The Family Stone, Jimi Hendrix nebo Miles Davis. Díky Brownovi a jeho následovníkům se termín funk ujal ve slovníku hudebních publicistů i fanoušků, nicméně etymologie slova je složitější.
V sedmnáctém století se funk vyskytuje ve významu „zapáchat“ a „zápach“, o století později jako výraz pro „starý a zatuchlý“ (například sýr nebo tabák). Ve dvacátém století se začal používat v jazzovém žargonu jako synonymum zemitosti či hlubokého hudebního požitku. I nadále je ale slovo funk spojováno s tělesným zápachem, a to zejména černochů. V současných výkladových slovnících ale také najdeme, že funk je „stav strachu, paniky či deprese“. Tedy pravý opak toho, jak bychom popsali odvázanou a život oslavující hudbu Jamese Browna ve skladbách jako Get Up (I Feel Like Being a) Sex Machine nebo I Got You (I Feel Good). Překrucování protikladů a žonglování s významy je nedílnou součástí jazyka, který používají černoši v Americe. Nelogičnosti a zmatení dělají z jazyka zbraň a etnické či sociální minority ho tak někdy používají jako součást svých taktik podrývání dominantní moci. Slovo „bad“ (špatný) v převráceném systému významů označuje něco, co je „dobré“ a cool není „studený“, ale naopak „skvělý“. Stejně tak původně negativní slovo funk získává najednou kladný význam.
Dává to smysl, Clintonovy bandy Parliament a Funkadelic v botách s výfuky, šílenými oblečky a ujetými účesy bezpochyby museli být pro středostavovskou Ameriku skutečně neuvěřitelně „funky“ – tedy v původním smyslu slova strašidelní. Clinton ale navíc kolem slova funk postavil celou svéráznou kosmologii vysvětlující původ i budoucnost kosmické diaspory černochů. Proslulá pódiová show jeho ansámblu připomínala pašijové hry, v nichž Ježíše nahradil vesmírný spasitel Star Child, jehož příběhy vyprávěly „funkové opery“ alb Funkadelic a Parliament. Náznaky a fragmenty funkové filozofie se objevují nejen v textech, ale i na obalech desek, jejichž autorem byl černošský malíř Pedro Bell.
George Clinton byl středem bláznivého kreativního vesmíru, pro který se vžil termín P-Funk mob. Partička, jejíž zárodek vznikl v Clintonově holičství ve čtvrti Newmark v New Jersey, vtrhla naplno do světa černé hudby na začátku sedmdesátých let, kdy Parliament natočili album Osmium (1970) pojmenované po nejtvrdším kovu z periodické tabulky prvků. Nepříliš úspěšný soulový zpěvák Clinton, který pracoval jako námezdník v hitové továrně Motown, odhodil na konci šedesátých let sentimentální soulovou bagáž (s The Parliaments měl v roce 1967 žebříčkový hit (I Just Wanna) Testify) a se svými kumpány se přidal ke komunitě hippies. Objevil drogy a psychedelický rock detroitských kolegů The Stooges nebo MC5 a totálně překopal svůj sound. Kvůli problémům s labely musel Clintonův ansámbl v jednu dobu natáčet alba pod dvěma různými jmény – Funkadelic a Parliament – a hlavní pilot se toho rozhodl využít jako své zbraně. Parliament se od zkoumání okrajů soulu a popu na Osmium dostali v polovině sedmdesátých let až k čistokrevným funkovým klasikám jako Up for the Down Stroke (1974) a Mothership Connection (1975). Druhý projekt – Funkadelic – zastřešoval Clintonovy výlety do světa rockové psychedelie, jež si ale na albech jako Maggot Brain (1971) či One Nation Under a Groove (1978) zachovávala napojení na černou hudbu. Obě skupiny se však stylově i personálně prolínaly. Mezi klíčové členy patřili kromě Clintona také klávesista a producent Bernie Worrell, kytarista Eddie Hazel nebo basák Bootsy Collins. Když Parliament-Funkadelic vstupoval do Rock’n’rollové síně slávy v roce 1997, pozvání dostalo hned patnáct členů pod označením „P-Funk mob“.
(…)
2.8. Sci-fi hip hop: strach z černé planety
„Slyšels o tom – nejsme z tohoto světa jako E.T., přicházíme přes tvoji televizi jsme mimozemšťané – přímo z Atlanty.“
OutKast – ATLiens, 1996
Masový průnik hip hopu do popkultury v osmdesátých letech mohl leckomu připadat jako invaze z nějaké cizí planety. Hiphopová kultura, která se zrodila v druhé polovině sedmdesátých let v Harlemu, však ve skutečnosti patřila do kontinua černé hudby, třebas na ni jazzoví nebo souloví puristé hleděli (a stále hledí) s nedůvěrou. Jedním z důkazů je třeba navázání na fantastické kosmologické Sun Ra a George Clintona. Když Afrika Bambaataa a jeho Soul Sonic Force prorazili v roce 1982 s hitem Planet Rock postaveným na pionýrském kusu Kraftwerk Trans Europe Express (1977), vyjeli na turné doprovázeni replikou kosmické lodě. Kosmičtí spasitelé vzývaní předchozími generacemi je už nezajímali, kosmická loď za jejich zády vzkazovala bílé Americe podstatnější věc: my jsme ti mimozemšťani, kteří přišli změnit stav věcí na Zemi.
Patrné je to na jednom z prvních hiphopových alb se sci-fi konceptem – Reachin’ (A New Refutation of Time and Space) – debutu Digable Planets z roku 1993. Newyorská trojice hojně sampluje jazz a využívá Clintonovy funkadelie. Album začíná skladbou It’s Good To Be Here, v níž se rappeři odhalí jako mimozemšťané, kteří přijeli šířit na Zem slovo funku. „Volám panu I a říkám mu, aby naložil beaty do mýho létajícího talíře (…) nechám mámě vzkaz, píše se v něm, jsem odletěl na Zem probudit funk k životu,“ rapuje Butterfly. Loď přistane v New Yorku a druhý rapper Doodlebug konstatuje: „Je dobrý tady bejt, přistáli jsme na něčí káře, která po Zemi šíří sound od Doug E Fresh.“
Ve stejném roce jako debut Digable Planets vychází další koncepční album The Four Horsemen od Ultramagentic MCs, jedné z nejzásadnějších kapel undergroundového hip hopu vůbec. Kvarteto Kool Keith, Ced Gee, TR Love a Moe Love se v něm stylizuje do čtyř jezdců z Apokalypsy, kteří přiletí z vesmíru na Zemi. „Jsme jezdci. Vstup do svýho korábu,“ zní refrén titulní skladby. V Bring it Down to Earth rozhazuje Keith Thornton alias Kool Keith hlášky, které prozradí jeho posedlost sci-fi („Mám styl jako Kapitán Kirk – vymažu tvůj panelák gama částicema.“). V refrénu pak dává návod jak číst jeho často surreálné či rovnou absurdní texty: „Je na čase sestoupit a dát lidem něco, čemu rozumí, něco co není tak komplikované.“ Že pak následuje text v hantýrce obsedantního diváka Star Treku, je zakódovaný vzkaz černé kultuře – je na čase upustit od rétoriky šedesátých let a promluvit k lidem na ulici v jazyce, kterému rozumí. Tedy jazykem sci-fi, kterou hltají v televizích a šestákových magazínech.
(…)
Karel Veselý
