Kvíz! Víte v jakém filmu se potkáte s holčičkou, které kouzelný opuštěný zábavní park přeměnil rodiče na přežraná prasata určená na pořážku a ona se v rámci dobrodužství za jejich záchranu setká v lázních pro duchy mimo jiné se třema skákajícíma hlavama, roztomilýma otrockýma sazema, které se snaží komunikovat s miniaturním ptákem, který přenáší v zobáku sem a tam obtloustlé morče (které bylo původně obrovské mimino, než ho začarovala čarodějnice)? Nevíte? Tak vidíte! A přitom tenhle zdánlivě crazy film získal Oskara. Řeč je o Cestě do fantazie aka Spirited Away aka Sen to Čihiro no kamikakuši.
Než jsem potkal Vladimíra 518, nedipl.arch. a pár dalších homeboys, většinou jsem objevoval já nějaké nesmysly pro někoho dalšího. Namátkou golf, dobrou vodku, extošku, koks, thajskej box a další podobný, intelekt povznášející věci. Děkovat mi nemusíte, rádo se stalo. No nicméně pak mi 518 jednoho dne představil nového kamaráda z Japonska Mijazakiho (1941). *Hayao Miyazaki (v anglické transkripci) : animátorská legenda, scénárista, režisér a producent, který se za téměř půl století podílel na více než čtyřech desítkách filmů.
Představte si nejroztodivnější animovaná stvoření co dokážete (zapomeňte na Millerova krtečka), přidejte mono no aware (citlivost k věcem), trocha enviromentalismu, úžasnou orchestrální hudbu Joe Hisajšiho (Joe Hisaishi), špetku variací na Julese Verna a pořádně protřepejte. Dostanete úžasné animované filmy jako zmíněná Cesta do fantazie, Princezna Mononoke (Princess Mononoke), Naušika z větrného údolí (Nausicaä of the Valley of the Wind), Doručovací služba slečny Kiki (Kiki´s Delivery Service) nebo Můj soused Totoro (My Neighbor Totoro) a spousty dalších jako například ta o červeném létajícím praseti a lovci pirátů (Porco Rosso), ke které se v současnosti točí pokračování.
Do jeho filmů se promítají nejen úplně vymyšlené postavy, události, země a pararelní vesmíry a světy, ale také Mijazakiho konkrétní vzpomínky z dětství, a to jak drobnější, tak zásadnější až hrozivé, jako například v Laputě, zámku v oblacích (Laputa: Castle in the Sky). „V červenci 1945, když jsem byl čtyři a půl roku starý, Ucunomija, město ve kterém jsem žil,bylo bombardováno.. Zápalné pumy, které obsahovaly naftu,pršely z nebe a město už bylo v plamenech. Noční požár je obvykle strašidelný, ale bylo tak jasno, jako ve dne…Jako dómovitá pevnost v Laputě v plamenech…“ O tom, jak je Mijazaki inspirativní pro další svědčí podle mě i třeba takový Avatar, do něhož si Cameron “vypůjčil” řadu vizuálních motivů právě z Laputy.
Čím déle se na jeho filmy dívám, mám pocit, že jsem o ně byl okraden jako dítě. Protože se mi tolik líbí teď, tomu klukovi, co bydlí pořád ve mně? Jak by se teprve líbily tomu klukovi, kterej žil vně toho, co je ze mě teď? Těm jeho animákům stříká z uší zvláštní poetika, tak jiná než našim pohádkám a musím říct, že mě i bližší. Provází je i zvláštní nostalgie. Konkrétně mě osobně se nutí přiblble usmívat. Pusu mám možná zavřenou, ale tam uvnitř se směju od ucha k uchu. Směju se jeho nadhledu, jeho fantazii. A ke konci každého jeho filmu většinou uvnitř i pláču dojetím.
Ale už dost pochval, protože nechci, abyste se stali obětí syndromu přechváleného filmu. A nezapomeňte, že na Mijazakiho koukají fajnšmekří zásadne v japonštině. Někteří méně hardcoroví i s titulkama.
Cesta do fantazie (Spirited Away)
Porco Rosso
Naušika (Nausicaa)
Zámek v oblacích (Castle in the sky)
Ukázka famózní hudby Joe Hisajšiho, o kterém bude řeč příště.
charvi
