Abych řekl pravdu, nemám moc rád horory. Nepřišel jsem jim do teď nějak na chuť, nemohu se zbavit dojmu, že jedinou emoci kterou se snaží tvůrcit vzbudit je strach. Asi to tak nějak i bude, na druhou stranu, jsem za ně rád, jsem rád, že definovaly samostatný žánr který se v průběhu let stal naprosto kultovním. Nemůže být řeč o ničem jiném, než o Giallo hororu. Italský literární a filmový žánr 20. století, ráj béčkových úchyláren. Jeho typickou vlastností byly velmi laciné triky, kulisy a někdy i herci a člověk si většinou odnesl vcelku bizarní zážitek. Vznikl v šedesátých letech a do dnes se těší obrovské oblibě, především právě díky jeho kultovnímu charakteru. Postupem času se rozšířil do celého světa, kde nabral zas trochu jiný směr, jako třeba u jednoho z nejznámějších Amerických tvůrcu, Johna Carpentera.
Co mě ale zaujalo víc než samotné obrázky je vcelku pochopitelně soundtrack, mnohdy opravdový masterpiece, neboli dejte filmovým skladatelům syntezátor do ruky. Rozhodně bych neprotestoval, kdyby se ještě někdy Zimmer vrátil ke svým začátkům a použil pro další film zase nějakýho toho Propheta.
Jednou za čas nahodím pár svých oblíbených věcí jak z historie, tak ze současnosti. Enjoy..
The Boogey Man (1980), režie: Ulli Lommel, hudba: Tim Krog
Tenebre (1982), režie: Dario Argento, hudba: Goblin
Podobnost s „Phantom“ od Justice není pouze náhodná.
The Thing (1982), režie: John Carpenter, hudba: Ennio Morricone and John Carpenter
Tahle věc se však do soundtracku nakonec vůbec nedostala a vyšla později na kompilaci „The Music Of John Carpenter“ na Německé značce ZYX.
The Beyond…E tu vivrai nel terrore! L’aldilà (1981), režie: Lucio Fulci, hudba: Fabio Frizzi
A něco ze současné produkce jejíž autoři nás velmi baví svými smyšlenými příběhy o nalezení doposud nevydaných nahrávek, tajemných italských tvůrců.
Francesco Clemente – Suoni dalle ombre oltre (2004)
Převzato z blogu endless-illusion.cz
layup
