Velice průměrný Čech si velmi rád a často zanadává, jak to doma stojí za hovno. To je samozřejmě dost lehké, k tomu nepotřebuje nic vědět, ani nic umět. Nebo možná se jen bojí. Pomyslný směr, jakým by se měl každý řídit, je zde stále dost patrný.
Na to málem doplatila i naše nejslavnější moderní stavba – vila Tugendhat. Přestože Brno bylo ve třicátých letech minulého století opravdu velmi progresivní město (i díky našemu prezidentovi T. G. Masarykovi)a o funkcionalistické a kubistické stavby tu nebyla nouze, schytal tento drahokam světové architektury na domácí scéně pořádnou dávku kritiky – předběhla totiž velmi výrazně svou dobu. Dnes patří vila Tugendhat mezi čtyři nejlepší vily na světě.
Manželům Tugendhat funkcionalismus po období všude přítomného ornamentu a zdobení naprosto učaroval, a tak v roce 1928 zajeli do Berlína na doporučení navštívit mladého a neznámého architekta Miese van der Rohe. Miese, který oplýval vizí, dostal naprosto volnou ruku pro realizaci budovy, jediné zadání bylo vytvořit místo pro šťastný život. A rozpočet? Bez jakéhokoli omezení.. Ideální podmínky pro vznik něčeho velkého.
A něco velkého se opravdu zrodilo. Vila byla dokončena za dva roky od návštěvy manželů v Berlíně a ihned vyvolala lavinu dojmů. Vila byla českou společností nepochopena a zpochybňována, v zahraničí vyvolala však obrovský boom a z Mieseho se stala rázem architektonická ikona.
Mistr Miese se snažil zejména o rovnováhu mezi stavbou a přírodou, což se mu povedlo v neobvyklém stylu. Sám architekt vymyslel naprosto revoluční ocelový skelet a zbavil tak zeď její hlavní nosné funkce. Proto mohl navrhnout obrovská prosklená a stahovací okna – dosáhl tak naprosto úzkého kontaktu s přírodou. Miese taktéž navrhl pro vilu na svou dobu dokonalou klimatizaci, takže vila naprosto dominovala i po technické stránce. Zajímavostí také je fakt, že do vily se vstupuje ne z přízemí, ale hned z nejvyššího patra.
Kapitola sama o sobě jsou také použité materiály. Čím dražší a vzácnější, tím větší prestiž a majitelé nových vil žádali co nejvyšší. Rozpočet byl neomezený, a tak Miese nechal přivézt několik tun obzvláště drahého a vzácného onyxu z Maroka pro samostatnou zeď (má cenu jako několik rodinných domů). Dalším top materiálem bylo makasarové dřevo pro půlkruh na oddělení jídelny. Tato stěna se však komplet ztratila během druhé světové války, kdy ji ukradlo gestapo na výzdobu baru. Největším překvapením ale bylo, když se celá makasarová stěna nedávno našla v salonku menzy Právnické fakulty v Brně. Nyní je opět na svém původním místě.
Pozdější levicový režim vilu nesnášel z několika různých důvodů: vyjadřovala naprostou svobodu a byla tak drahá, že by se místo ní mohlo postavit okolo třiceti nudných, ale velmi užitečných domků zejména pro pracující lid. A tak vila po celých čtyřicet let rudých vlaječek jen chátrala a chátrala. Na začátku druhého tisíciletí byla zapsána na seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Spásy v podobě rekonstrukce se dočkala ale až v roce 2010, kdy se už málem rozsypala. Od začátku roku 2012 je přístupná veřejnosti.
Na závěr mě napadá ještě velmi příhodný citát z budovy mé minulé školy Gymnázia v Sušici, který jsem si vždy rád připomněl, když jsem narazil na budovu s podobným příběhem: Jedna věc hyzdí stavení, že úst jemu dáno není, aby se samo hájilo, když by se o něm mluvilo. Pomni, že snáze je haniti, než dobrou věc zrobiti.
Stěna z onyxu
Půlkruhová stěna z makasarového dřeva
Replika křesla Tugendhat za 16 5000,- design by Mies van der Rohe
Matthew B
