Nikdy jsem nebyl nějaká zelená guma nebo snad fanoušek válek jako takových. Spíše takový pasivní pacifista. To znamená, že jsem se nikdy ani nevyžíval ve válečné literatuře.
Jak už to ale bývá, válečná, tedy protiválečná, literatura se postavila do cesty mně a od té doby spolu dost často a rádi pečeme. První protiválečné tituly jsem musel načíst kvůli maturitě – klasiky jako Hemingway nebo Remarque.
Sbohem, armádo od Hemingwaye mě ale spíše deptalo – rozhovory hlavních postav Cate a Frederica na mě působily jako taková parodie na latinskoamerické telenovely: Ach, ty jsi miláček, tvé vousy jsou tak rozkošné a jak rozkošně prdíš, ach ach. Nicméně alespoň válka je zde přesně popsána, protože autor si ji sám zažil.
S Remarquem už jsme si rozuměli mnohem více. Jeho bestseller Na západní frontě klid dostane téměř každého. Příběh mladých kluků z gymplu prožívající naprosté peklo války, kdy se z nich stanou jen jakási zvířata ovládaná pudem přežít, vás už prostě donutí přemýšlet o tom všem trochu více do hloubky.
Po maturitě jsem navíc zjistil, že předchozí bestseller má i své volné pokračování Cesta zpátky a protože miluju rozšiřovat svou knihovnu dalšími a dalšími knihami, ihned jsem ji objednal. Tento titul už mě fakt strhl. Naprosto si uvědomíte, co to válka vlastně je a co vše způsobí. Válka skutečně není jen pár let střílení a následné usmiřování. Naopak. Právě až při návratu domů si ti osmnáctiletí, devatenáctiletí nebo dvacetiletí projdou další katastrofou, i když si už myslí, že válka je za nimi. I jeden rok války je prostě tak rozseká, že návrat do normálního života není možný, nedokážou žít v klidu a stereotypu a zabývat se tím, jestli maso je tlusté nebo jestli chybí toaleťák. Vzpomínání kluka, jak byl v osmnácti naverbován a musel ihned na frontě vrazit nepříteli bajonet do hrudi a nechat proudit jeho horkou krev na své ruce prostě jen tak z hlavy nevymažete. Vybavuji si také hodně příhodnou scénu, kdy se kluci vrací domů, a když jeden z nich uvidí svou milou šukat s jiným, instinktivně vytáhne revolver a chlápek s ještě rozepnutým poklopcem má za vteřinu olovo mezi očima. Nikdo ze slušných občanů města nemůže pochopit takovýto hrůzný čin, jen kamarádi z války jej obhajují, že takto jednal po tři roky; naučen zabít nepřítele. A když se tenhle fakt má brát jako polehčující okolnost u soudu, obžalovaný naprosto uvědoměle pronese, že zabití soka nemá se zabitím vojáka na frontě nic společného, protože ten nepřítel na frontě mu nic neudělal.
Oheň od Henriho Barbusse je už základní kámen veškeré protiválečné literatury. Vydán byl už v roce 1917 a ihned upozornil lidi v zázemí, že v těch příkopech asi opravdu nejde jen o čest a boj za vlastenectví. Barbusse si k románu dělal poznámky přímo na frontě a výjevy jsou víc než drsné. Některé popisování zážitků, kdy střepina rozpárá jeho kamaráda na dva kusy jen pár metrů od Henriho, nebo podzemní ošetřovna, kde se stírají střeva a mozek z podpěrných trámů, mě prostě vrhlo do hlubšího zamyšlení se. A naprosto nejsilnější scéna je pro mě jedno odpoledne, kdy kluci vojáci leží naprosto zdecimovaní v blátě, protože je zasáhl dlouhý přívalový déšť, každou chvíli se sesune někde mez a odhaluje už rozpadající se a hnijící kamarády a všichni přeživší kluci docházejí k neuvěřitelně breath-taking reflexi války: největší zlo nejsou jejich němečtí nepřátelé, ani německý militarismus, ale je to samotná válka. Je tedy nutné zabít válku!
A autor článku bude rád, když v diskuzi zanecháte svůj postřeh nebo doporučíte další knihu.
Matthew B
