Ve středu 12. 9. 2012 od 18:00 bude hostit MeetFactory známého českého animátora Aurela Klimta. Přijďte se podívat na přednášku, kde se dozvíte o teorii a zpracování animace v rámci festivalu Fagani BU2R – festival animovaného graffiti. Více informací na www.fagani.cz":http://www.fagani.cz/ nebo www.meetfactory.cz. Vstupné dobrovolné.
Zde několik slov od odbornice na animovaný film Doc. PhDr. Zdeny Škapové o Aurelu Klimtovi:
„Aurel Klimt má za sebou soubor animovaných filmů, jež sahá od ročníkových prací na katedře animace na FAMU až po díla středometrážního formátu, realizovaná v posledním desetiletí. Už každý z jeho tří školních snímků byl více než pouhým cvičením, což potvrdila ocenění na studentských festivalech, a zároveň se v nich ukázalo, jak mnohostranný je jeho talent. Předvedl animaci loutky (Maškin zabil Koškina, 1995), pixilaci (Eastern – Krvavý Hugo, 1997) a animaci reliéfní loutky (O kouzelném zvonu, 1998), pokaždé bravurně zvládnutou a svým tempem odpovídající specifickému tempu žánrově odlišných vyprávění. Nadto už od svých začátků prokazoval, že má dar nejen prostřednictvím animace oživit a rozhýbat loutky a předměty, ale také spoluvytvářet děj i charakterizovat postavy a situace.
Po famácké trojici snímků každý další znovu prokázal, že Klimt je rozený vypravěč, že má rád dějově bohaté vyprávění a tuto bohatost umí ještě zmnožit tím, jak epicky rozvine i nejmenší dějový detail. Tak například nestačí jeden dva záběry na nepřátelské armády, stojící proti sobě (Kouzelný zvon), před bitvou si ještě musí pořádně zazpívat, střih rychle přeskakuje od jednoho vojska k druhému a obě se jako jeden muž komicky pohybují v rytmu svých „národních“ popěvků. Nebo v ponuře groteskním Pádu (1999) se vedle sebevraha na střeše hned v úvodu rozehraje miniepizoda kočičího sexu s drastickou dohrou, a o něco později nenechá Klimt zvědavou babici jen chtivě civět na sebevraha, v jeho podání se baba dloube v nose, poté si dechem zamží sklo v okně, pak ji praští padající konzole a místo obvyklých hvězdiček se jí před očima v kruhu točí srpy a kladiva, jež rámují výjev Lenina promlouvajícího k dělníkům ze známého obrazu. Ani v případě loutkových adaptací Werichových pohádek z Fimfára nezůstane jen u požitkářského a šťavnatého líčení samotného Wericha (převzatého do filmů z gramofonových nahrávek). Na stvrzení toho, že knížepán ve Fimfáru „…je stará Jasnost a už jí to v hlavě povážlivě kornatí“ ho Klimt jednou nechá rozjařeně jezdit s dřevěnou dětskou kačenkou na kolečkách kolem jeho knížecího křesla, podruhé skákat panáka v zámecké chodbě, jejíž kostkované dláždění mu tuto hru zřejmě připomene.
Fabulační košatosti sekundují v Klimtových snímcích nápady výtvarné a animační, jednotlivé scény bývají plny pohybu, účinkujícího vesměs jako nepřetržité řetězení drobných vtípků a dodávajícího celku filmu atmosféru hravosti a lehkosti. Jak režisér pružně střídá styly, mění tím i vypravěčskou perspektivu, hned je naivou, který vyvolá úsměv jakoby prostomyslnou doslovností nebo až poeticky působící trivialitou, hned ironickým či dokonce drsně sarkastickým glosátorem, jenž podněcuje k vážným úvahám.
Absolventský film byl sice určen dětskému divákovi, ale jinak lze z Klimtovy filmografie usoudit, že se obrací především na diváka dospělého. Ve šklebivých groteskách Daniila Charmse, k němuž Klimt sáhl ve dvou případech (Maškin zabil Koškina, Pád), je cítit spodní tón plný děsu z lidské povahy i zvrácenosti sovětské reality a v Klimtových adaptacích svébytných Werichových pohádek (Fimfárum, 2001; Franta Nebojsa,2002; Hrbáči z Damašku, 2006) prosvítá skepse Mistrovým jiskřivým humorem zřetelněji a více, než u Vlasty Pospíšilové či Jana Baleje. Orientace na takové autory a literární předlohy vzbuzuje sympatie, Klimt se tak profiluje jako vzdělaný tvůrce, který má zájem o díla s hlubším poselstvím. Navíc si snad jako jediný troufá pokračovat v linii intelektuální reflexe ruské a zejména sovětské minulosti, jaká u nás v určitých kruzích měla a má velkou odezvu. Soudě podle krátkých ukázek na YouTube, ponurý a bizarní sovětský kolorit sehraje svou roli i v rozpracovaném celovečerním filmu o psí kosmonautce Lajce, ač celkově jeho obsah směřuje zcela jinam.
Klimtova tvorba je výrazně autorská jak pro svůj myšlenkový rozměr, tak z hlediska jeho umění pohybové a výtvarné zkratky, gagu a nadsázky. Ačkoliv opakovaně předvádí, že ovládá počítačovou i 3D animaci (mistrovská je v tomto ohledu jeho Sklárna, 2005), je pokračovatelem velké české tradice ruční animace, přičemž ji možná dokáže udržet při životě tím, jak invenčně a odvážně ji kombinuje s computerovými technologiemi.
Na Pádu spolupracoval Klimt s Petrem Pošem, jinak se však jeho „dvorním“ výtvarníkem stal Martin Velíšek. Ostatně tito dva výtvarníci asi sdílejí, co Klimtovi vyhovuje, projev, který je značně expresivní a propojuje insitní pohled s vědoucím. Ony tváře a figury coby pitvorné lidské karikatury korespondují se světem pokřivených vztahů a lidské ubohosti nebo špatnosti, na něž se režisér soustřeďuje“
boss
