Jeden z letošních knižních Bigg Boss releasů bude i kniha uměleckého dua Jiří Franta a David Böhm, o které jsme již přinesli základní informace v tomto článku. Zde je krátký interview, který vám může mimojiné přiblížit motivace ke vzniku knihy, nebo postup práce dvou zmíněných umělců.
Co vás vede k tomu dát dohromady knihu? Předpokládam, že mimojiné i vědomí, že je už možný se za něčím ohlídnout a nanosit materiál na hromadu…
Nápad s knihou nepřišel od nás, ale pak se z toho stala spíš výzva a příležitost nějak shrnout a pojmenovat to, co jsme zatím dělali. Jsme ale na začátku možné cesty. Nechceme tím něco uzavírat, nebo potvrzovat. Chceme zůstat aktivními umělci a nepřestat hledat další možnosti.
V první tiskové zprávě ke knize se mluví o tom, že v knize bude vaše dosavadní tvorba shrnuta neobvyklým způsobem. Jak tomu mohou lidi rozumět?
Nejde o žádnou revoluci, ale zase jsme nechtěli knížku pojmout jako klasický katalog řazený chronologicky – takže jsme to rozdělili podle pojmů kterými nejčastěji svou práci popisujem a každou tuto kategorii uvádí text od lidí, které jsme oslovili (Tomáš Pospiszyl, Jan Zálešák, Václav Magid, Tereza Nekvindová, Edith Jeřábková a Aleš Stuchlý) a naše věci slouží spíš jako ilustrace k těm textům.
Grafickou podobu, která knížku posouvá k méně předvídatelnému dělal Marek Meduna.
Přijde mi, že máte tendenci překračovat určitý klišé a narušovat zdi jednotlivejch chlívků, do kterých by si společnost velmi ráda všechno rozškatulkovala. Přesto, cítíte se být součástí nějaký širší scény? Popřípadě kdo jí tvoří?
Kategorie, které jsme pro knížku zvolili jsou orientační, nemáme ambici vytvářet definice. Kategorie a pojmenování přicházejí zpravidla až potom, co něco vznikne.
Scéna, jejíž součástí se cítíme být, není nějak jasně definována a ohraničena, tvoří ji především jiní umělci nám blízcí…
Určitě máte tu schopnost nechat věci prolínat navzájem do sebe. Pokuď se věnujete volný tvorbě pro galerie, ilustraci, comicsu atd., asi si uvědomujete jednotlivý rozdíly těhle světů. Věříte na žánry?
Moc ne. Žánr kvalitu nezaručí.
Kladete důraz na jisté pojmy. Co je pro vás proces?
Často víc než výsledek.
Chyba?
Příležitost k novému pohledu na věc. Dobře využitá chyba je vždycky bonus.
Omezení?
To má mnoho úrovní, ale v zásadě jde o oproštění se od zbytečných nánosů.
Pramení vaše záliba v omezení z určitýho pocitu, že žijeme v době, kdy všichni můžou všechno, svým způsobem v době neomezených možností?
Svým způsobem ano, s neomezenými možnostmi jde často ruku v ruce určitá povrchnost a rozplizlost a při omezení těch možností to při práci vyžaduje mnohem intenzivnější koncentraci.
Máte pocit že navazujete na české umění minulých desetiletí? Cítíte se být určeni i tímto časovým kontextem?
Myslím, že tím jsme určeni ať chceme nebo ne.
Na čem momentálně mimo knihy pracujete?
V tuto chvíli kromě přípravy dalšího čísla Kixu hlavně na výstavě pro cenu Jindřicha Chalupeckého. A do konce roku by měla vzniknout realizace ve veřejném prostoru – kreslící pruty, takové kinetické sochy, které by měli samovolně kreslit.
Jaký jsou vaše nerealizovaný či rovnou nerealizovatelný umělecký sny a utopie?
Udělat film pro IMAX.
Na našem webu píšeme hodně i o hudbě. Co vy a muzika?
Muzika musí být! Hudba pro nás znamená hodně a navíc má mnoho společného s výtvarným uměním. A často se hranice úplně stírá.
Pokud mají padnou jména tak by to byli: Frank Bretschneider, Pansonic, Nils Petter Molvaer, Jaga Jazzist, Kaji Hajno, John Zorn, Boredoms, Sun O))), Mika Vainio, Shabazz Palaces, Roots, Bonnie prince Billyho, Alva Nota, Fever Ray…
518
