Tento text směřuju především ke všem knižním fetišistům, kteří stejně jako já s fanatickou láskou vdechují vůně svých oblíbených knihkupectví, nebo ještě lépe svých antikvariátů, těch pevných bodů na mapě města, kde se vyplatí na chvíli se zastavit, ať už jde člověk kamkoli. Kouzlo hrabání se v regálech a v krabicích s knihami jsem objevil už v pubertě a přesně od té doby se pravidelně odměňuju návštěvami všech podobnejch míst. Kniha je božskej objekt s dnes již archaickou formou a nezaměnitelnym nádechem minulosti, přesto se lidstvu naštěstí stále daří držet ji v podpaží při svym zběsilym běhu skrz čas. Fascinuje mě, jak tvárný a proměnlivý médium kniha je, i s jak pomocí velmi drobnejch změn lze dosáhnout něčeho tak pomíjivýho, jako je momentální moderní výraz. Protože technologie tisku, druh papíru, sazba a typografie, varianta přebalu i vazby, formát, vůně i smrad, to všechno nevyhnutelně ukotvuje knihu ve svý době a ve svým regionu, nemluvě o obsahu, kterej všechna tahle forma kóduje do sebe, obaluje ho svym materiálem, podobně jako tělo duši. Přes veškerý nadšení z beletrie všech žánrů, poezie i literatury faktu, jsem vždy řadil obrazový publikace nade vše, především umění, architekturu a fotografii. V každém z antikvariátů jsem dobře věděl, kde se daná sekce nachází, sledoval jsem přírustky a postupně zjišťoval, co přibližně patří k tomu nejstandardnějšímu vybavení všech domácích knihoven a co lze naopak považovat za vyjímečnej kousek. Knihy lze číst, konzumovat a následně sbírat podle mnoha principů. Já si je rozděluju podle autorů textů, ilustrací, případně grafickýho designu. Projít totiž takovej celej chaos antikvariátu od umění, přes odbornou literaturu, sci-fi, detektivky, filosofii, poezii, divadlo, pragensie, k tomu časopisy, fotografie, někde ještě desky, grafiky, plakáty a obrazy, to chce svůj čas. Člověk je ale okamžitě odměněnej černejma rukama a několika taškama žhavýho materiálu. Materiálu, který ostatní považovali už za mrtvej a zbytečnej, nebo skutečně pochází ze studený rakve nějakýho nebožtíka, protože tak to taky většinou bývá – rodiny prodávaj celý sbírky po svých zesnulých, vyklízej skříně od šatů a police od knih. Někde zemře fanatik děd nebo otec, křeček podobný nám, kterých se primárně týká tento text, zkrátka ten, co celý život neúnavně snášel potisklej materiál do doupěte, rovnal informace do přihrádek a listoval stránkama papíru svejma předsmrtnejma prackama. Svým koncem se i s konečnou platností vzdává své moci nad pracně vytvořenou kolekcí, tím jak bouchne jeho tělo o podlahu bytu, knihy v policích začnou s vyděšeným výrazem přešlapovat jak slepice v kurníku, protože moment, kdy je mladý lišky chytnou za nohy a odnesou na trh se nezadržitelně blíží.
Miluju chodit na trh a prohlížet slepice, ty nejlepší kusy odnášet domů a nechat je snášet vajíčka, který později jím ke snídani, buď na hniličku, nebo natvrdo. A to bez přílišné nostalgie po oněch mrtvých, jejichž duše byly sestavený z oněch knih jako domy z cihel, netrápím se ani tím, že někdo musel prodat svou kolekci knih o architektuře, protože jí už doma nechtěl, nebo neměl peníze na nájem. I já jednou umřu, zchudnu, nebo mě ty nasyslený police knih začnou srát a pak i ony vyletěj oknem jak hejno vystrašenejch netopýrů. Podléhaj životním cyklům stejně jako všechny lidský bytosti, jsou totiž jejich abstraktním, ale kupodivu přesným odrazem v zrcadle, zhmotněním toho nejlepšího, co v nás je a zároveň i archou našich duší, tak zoufale smrtelných. Antikvariát je hřbitov, stavte se za našima mrtvejma, je to totiž naprosto skvělej hřbitov plnej života a novejch příležitostí.
S velkýmy díky upozorňuji na naší spolupráci s ANTIKVARIÁT 11, s jehož podporou již zanedlouho vyjde na Bigg Boss kniha Metrovagonmash Jana Horčíka. Všechny fotografie pořízeny v jednom z kamených obchodů sítě ANTIKVARIÁT 11.
518
