V následujících dnech budeme čtenáře Biggboss.cz zásobovat ukázkami z připravované knihy KMENY 0, která po dvou letech navazuje na první a velmi úspěšný díl. Nová kniha se věnuje tématu městských subkultur a nezávislých společenských proudů před rokem 1989. Pod vedením Vladimira 518 jí dal dohromady kolektiv dalších 24 autorů a publikace obsahuje i obrovský počet archivního fotografického materiálu. V rámci městských projektů BU2R ji vydává Bigg Boss a Yinachi. Oficiální představení a release knihy KMENY 0 proběhne 12.12.2013 od 18,00 v pražské MeetFactory!
KMENY 0 > Depešáci
Jednou z hodně výrazných předrevolučních skupin byli nepochybně depešáci. Text pro knihu připravil Vladimir 518, doprovodné fotografie jsou převážně z archivu komunity. U této kapitoly naleznete například ale i snímky Karla Cudlína nebo Herberta Slavíka.
(…)
Legendární pražský klub 007 je kolébkou mnoha městských subkultur, o kterých pojednávají naše dvě knihy Kmeny, a i u depešáků celý příběh nezačíná nikde jinde než právě ve sklepě sedmého bloku kolejí u strahovského stadionu. Protože před klubem SSM na Černém mostě byla první šance slyšet novoromantickou hudbu právě tam. První malá komunita se posléze stěhovala také po pražských diskotékách, jako byla Sparta, Skalka nebo vinárna Drancy na Červeném vrchu. Tam se poslouchaly kapely jako U2, Bronski Beat, The Communards, Duran Duran, Dead or Alive, The Cure a samozřejmě Depeche Mode. Právě posledně jmenovaným se podařilo vzbudit největší zájem u části tehdejší mladé novoromantické subkultury a vyvolat v nich potřebu přihlásit se k jejich odkazu co nejviditelněji.
Předrevoluční Československo má za sebou hned dvě fatální setkání s anglickou novoromantickou vlnou osmdesátých let. Prvním je dnes již kultovní hudební doprovod veksláckého filmu Víta Olmera z roku 1987 Bony a klid v podání kapely Frankie Goes to Hollywood. A tím druhým je nepochybně koncert skupiny Depeche Mode z pátku 11. března 1988 v pražské Sportovní hale. Hudební kritik Jiří Černý hned na začátku své reportáže z tohoto vystoupení píše: „Ať počítáte, jak chcete, Praha neviděla světovou rockovou skupinu v zenitu sil dobrých osmnáct let.“ Skoro se tomu nechce ani věřit, ale i tak se mimo jiné projevovala kulturní blokáda západní kultury v tehdejším totalitním režimu. Ambicí státu bylo udržovat mládež v neznalosti zkažených myšlenek kapitalistických umělců, a tak se sny o živých vystoupeních světových kapel přiživovaly pouze pomocí obrázků v zahraničních časopisech zakoupených na ilegálních burzách.
(…)
Vedle xeroxovaných fanzinů, které byly typické pro celou předrevoluční nezávislou kulturní scénu, zvolila komunita i jiný nástroj propagace, a tím byl sprej. Vedle názvů metalových skupin Slayer, Törr nebo Arakain a ordinérního fotbalového výkřiku Sparta Praha se na zdech pražských domů nejčastěji objevovalo právě Depeche Mode, nebo jen zminimalizovaná značka DM. Spolu s výraznou černou image stoupenců depešáckého společenství i tato první graffiti propaganda přispěla k rychle rostoucímu počtu členů subkultury.
(…)
V rozhovoru s Petrem Švihovcem se mimojiné mluví i o naprostém vzniku depešácké komunity: “S prvnim depešákem jsem se seznámil tak, že jsem šel po pěší zóně v černém a on ke mně přišel celej šťastnej, že vidí taky někoho v tomhle oblečení. On měl dvě kamarádky a já jsem ve škole měl ještě jednoho dalšího kluka. Takže takhle to za začátku prostě přibejvalo, po jednom, nebyla jiná šance než že se někde náhodně potkat. Třeba se mi stalo v tramvaji, že jsme jeli dva v černym a přišla k nám holka oblečená úplně normálně a vyptávala se, jestli jsme depešáci. A příště už šla s náma.”
foto Karel Cudlín
foto archiv P. Švihovce
foto archiv P. Švihovce
boss
