Naše prapodivný sdružení individualit BiggBoss má za sebou další zdárně vydanej knižní titul. A máme z něj opravdu velkou radost, protože pokuď jsme chtěli v životě něco dělat, tak to jsou právě knihy. Tentokrát jsme ovšem pouze služebníci něčeho, co by získalo svůj finální tvar i bez nás, jelikož některý věci jsou mezi řádky společnosti uložený stejně dobře jako kompoty letních plodů ve sklepních policích. Jen se vlastně čeká až dozraje moment, až dozraje obsah, až bude ta nejlepší chvíle na to odšroubovat víko a nechat opět zářit obličeje a historky, který na určitou dobu vyklidily scénu a čekaly bokem pěkně naložený v nektarovym nálevu s příměsí kvalitního chlastu. To o čem tu mluvím je autobiografická kniha Ivo Pospíšila s názvem Příliš pozdě zemřít mladý, s kterou mu vydatně pomohl jeho dlouholetý souputník Vladimír Jurásek.
“Diskjockey zmateně cpal jakési kabely do zesilovače, zjevně si s tím nevěděl rady a já nezaváhal. Zkušenou rukou, která v klukovické garáži po léta rozebírala a zase dávala dohromady všechno možné, jsem našel tu pravou zásuvku pro ten pravý kabel a situaci jsem zachránil. Našel jsem svou smečku a měl jsem jí co nabídnout.”
Tohle by si měl přečíst každý, kdo se zajímá o tu amorfní bytost s nálepkou alternativní kultura. Na jednu stranu věřim, že může být výborný nevědět nic. Neznat a ani zdánlivě netušit. Jenže každej z nás už je nějak načatej, takže lepší je podle mě kopat hloub a znát. Vědět co bylo přede mnou, co je teď a na základě toho konstruovat vizi budoucnosti. Jakkoli hloupý nebo skvělý, jakkoli vyprázdněný nebo naopak přervaný tou pravou kulturou. Sledovat na třistadvaceti stranách knížky životní slalom chlapa o generace staršího je neskutečně inspirativní a zároveň děsivě podobný tomu, co jsem prožil a prožívám já sám. Jakoby jsme opravdu pili z jedný studny, házeli jednou hlavou do rytmu muziky a milovali vždy jednu a tu samou ženskou.
“Kriminálem nezlomený Magor přitvrdil, další akci trochu přifouknul a angažoval všechny kapely, které zatím v blízkosti Plastiků vznikly.”
V současný chvíli nepovažuju za primárního nepřítele stát, ale spíš sám sebe. Když se podívam sám sobě do očí, vidim blbce, kterýho je potřeba zkrotit, rozhejbat, nadchnout a donutit k poctivý a prastarý práci. Za tohle privilegium vděčíme mimojiné i všem těm máničkám, androšům, disidentům, novovlnejm mesiášům a prvním punkáčům.
“Joska Skalník za mnou přišel s tím, že Garáž už je dost velká na to, aby měla svůj vlastní plakát a že on by se toho ujal.”
Je neuvěřitelný sledovat, jak jedna generace přepadává přes hlavu tý předešlý a dělá to s pocitem, že přináší něco diametrálně odlišnýho, něco co od základu změní princip hry, něco naprosto a totálně novýho. Nakonec jen ty nejpoctivější z nich v časovym odstupu zjišťují, že pod povrchem tý jejich modernosti tekla stejná energie jako pod povrchem všech ostatních předešlých moderností. Spasitelství mládí je nekonečná past a každej, kdo tenhle časovej trik prohlídne dostatečně rychle, má ještě šanci stihnout důležitý lidi co tu stáli před nim, sejít se s nima na řeč, dát si pivo a alespoň částečně pochopit o co tu šlo, jde a půjde.
“V záři reflektorů jsem si připadal jako idiot. Opět jsem stál před tribunálem, zase jsem byl odněkud vyloučen. Tentokrát jsem se ani nebránil, jen jsem se zeptal, jak to bude dál.”
518
