V šedesátých letech byla praxe i akademická sféra v Itálii pečlivě obsazena 65+ a pro mladé absolventy bylo velmi obtížné se prosadit. Se stejným problémem se potýkala také skupina Superstudio (1966-1978), která místo rezignace a kompromisů vložila energii do radikálních teoreticko-kritických projektů.
Continous Monument je série fotomontáží z roku 1969, která zobrazuje utopickou vizi totální urbanizace, v níž nekonečná struktura založená na prostorové čtvercové mřížce obepíná celý svět prakticky bez ohledu na to, jestli se nachází ve Sv. Mořici, NYC nebo na skalnatém pobřeží.
Pečlivé ad absurdum dotažení nejvíce kritizovaných vlastností poválečného mezinárodního stylu (akontextuálnost, komercionalizace, globalizace) upozorňuje na celkové vyčerpání modernistické architektury po desítkách let její hegemonie a vyprázdnění jejích ideálů. Když už uniformní skleněné kvádry po celém světě, tak ultimátně. Hypnotická a okouzlujícím způsobem brutální struktura na fotomontážích jemně zrcadlí své okolí, ale sama o sobě je neprůhledná – symbolizuje tím zachování společnenského statu quo a zklamání humanistických nadějí, které sliboval nástup modernismu.
Na stále aktuálním Continous Monument je kromě fascinující vizuální síly nejcennější provokativní mnohoznačnost umožňující mnohem hlubší, pozitivní i negativní, interpretace (perfektní analýza zde). Architektura jako politika. Absolutní totalita jako počátek demokracie a rovnosti. Konec architektury je zároveň dokonalou architekturou. Jejím zásadním atributem je mřížka – neutralita, rovnost, negace přirozenosti/života, hrací deska,…
Superstudio svým chytrým tázáním se po smyslu architektury a neotřelým přístupem k fungování architektonického ateliéru jako takového zásadně ovlivnilo pohled na celý obor. Z této i obsahové roviny přímo čerpal třeba Rem Koolhaas, vynikající teoretik a nejen podle Petera Eisenmanna nejdůležitější architekt druhé poloviny 20. století.
david
