Viděl jsem ho na plakátu v Reckless Records v Chicagu, nemohl jsem odtrhnout oči, vryl se mi do paměti. Lincoln Indianapolis – vůz tak podivný, dramatický a zároveň krásný. Další ze série italských kolaborací.
V roce 1944 Giorgio Alberti a Mario Felice Boano koupili značku Carrozzeria Ghia od umírajícího přítele Giacinta Ghia. Byl to zásadní krok. Pokud by Boano značku nekoupil, Ghia by navždy zanikla a Mario by se nestal jedním z nejvýznamnějších výrobců karoserií poválečné éry.
Za svůj život zrealizoval několik velkých projektů od Farina, Castagna, Ghia, Viotti nebo Bertone.
Byl to právě Boano, kdo zhmotnil Farinův návrh na první sériově vyráběné Ferrari a je tak trochu škoda, že jména umístěná na jeho práci patřila vždy jen návrhářům. V roce 1954 založil se svým synem Gianem Paolo Boanem společnost Carrozzeria Boano.
Po druhé světové válce převzal v USA Henry Ford II. kontrolu nad celou společností Ford a hledal někoho, kdo dá jeho vozům nový kabát. Netajil se obdivem k evropským karosářům a návrhářům, Boano jej však svým výkonem absolutně nadchl. Dostal za úkol navrhnout futuristický a zároveň emotivní vůz na podvozku Ford. Pokud uspěje, dostane místo ve vedení Fordu.
Boano použil šasi Lincoln a dal ji svému synovi, jako základní kámen. Vůz měl být dokončen do termínu konání mezinárodní automobilové výstavy v Turíně v roce 1955.
Indianapolis dostal prodloužený nos s neviditelným chlazením vzduchu v motoru, což bylo pro tehdejší vozy nevídané, svislá přední světla (dvě a dvě na každé straně). Přední blatníky sahají až ke dveřím a jsou zakončeny trojicí chromovaných výfuků. Odvod zplodin byl tak dokonale vyvážen, že výfukové potrubí pokračuje až do zádi vozu, kde jsou další dvě koncovky. Záď je doplněna velkým zadním oknem a zjednodušenými C-sloupky. Karoserie dostala výrazný oranžový lak, aby ji nebylo možné přehlédnout na přelidněné show. Původní návrh interiéru byl v kostkované černo-bílé látce, což mělo připomínat šachovnicovou závodní vlajku. Proces od skicy k hotovému dílu trval 5 měsíců. Stavba vozu se stihla v termínu, ale Boano do Fordu nakonec nenastoupil, zavázal se Fiatu, který mu dal více prostoru pro realizaci nápadů.
Po Turínské show byl Indianapolis zaslán přímo Henrymu Fordovi II. jako exkluzivní studie.
Henry nebyl posledním vlastníkem tohoto vozu, až do roku 1972 si jej předávalo několik majitelů, pak se dostal do rukou Thomase Kerra, který nechal vůz zrestaurovat u Jima Coxe. Vrátil mu znovu jeho šarm. Cox odvedl svou práci dokonale – vůz získal v roce 2001 nejvyšší ocenění v Tour d’Elegance v kategorii poválečných Custom vozech. Tituly sbíral na dalších výstavách: Amelia Island Concours, Greenwich Concours, Pebble Beach Concours.
Indianapolis má jeden z nejkreativnějších a absolutně nespoutaných designů všech dob. V padesátých letech byl navržen, aby budil pozornost. I dnes plní stále stejnou funkci – to je důkaz skvěle odvedené práce.
Technické parametry:
Motor: 341 cu. in. pushrod V8
Výkon: 225 hp
Převodovka: čtyřstupňová automatická
Podvozek: nezávislé zavěšení předních kol, spirálové pružiny, trubkové tlumiče
zadní listové pružiny, trubkové tlumiče
Rozvor: 3124 mm
Brzdy: bubnové na všech kolech
Vyrobeno kusů: 1 ks
Cena: 30 000 000 Kč
Zed P
