Před rokem se otevřel poslední úsek dnes už ikonické High Line – konverze bývalé nadzemní dráhy železnice na lineární veřejný park kombinovaný s promenádou proplétající se West Chelsea, která po celém světě inspiruje spoustu podobných projektů (například neortodoxní Lowline nacházející se také v NYC).
Kromě samotné podstaty je na High Line nesmírně cenný její vznik na základě občanské iniciativy a rozumné podpory města. Je to dobrá inspirace, jak se vypořádat s industriálními památkami a brownfields – čitelný a silný impuls z neziskového/veřejného sektoru zvýší potenciál oblasti a soukromý sektor se svými investicemi případně přirozeně postará o nákladnější okolí. V průběhu 80´s dráze hrozila demolice, ale místní občané se postavili proti – postupně se zorganizovali do soukromé neziskovky a získali podporu radnice studií dokazující, že příjmy z daní související se zpřístupněním pro veřejnost převýší náklady.
Základní koncept kontrastů (divoké X kultivované / intimní X společenské) vychází z původního stavu dráhy; opuštěná ocelová stavba se stala nezamýšlenou divokou zahradou, kde se náletová zeleň prolínala s rezavějícími kolejemi. Historická konstrukce z nýtované oceli vynáší nově vloženou pochozí vrstvu parku. Jednotlivé prvky, materiály a charaktery na sebe plynule navazují bez ostrých přechodů a vlastnímu provedení se až na další nedá cokoli vytknout – je velice dobře vidět, že vzešel z ideové soutěže a spolupracovali na něm landscape architekti s těmi klasickými (James Corner Field Operations a Diller Scofidio + Renfro).
Celý příběh má bohužel podstatnou zápornou stránku. High Line je v měřítku celého New Yorku tak výrazný a populární fenomén, že ve výsledku lokálním obyvatelům škodí. Kvůli jeho přítomnosti vznikají v okolí desítky rezidenčních a komerčních projektů (často od starchitects typu Nouvel a Gehry) a ceny nemovitostí intenzivně rostou. Tradiční služby, podniky i lidé mizí a jsou z velké části nahrazováni proudy turistů, pro které High Line není víc než další položkou v must see seznamu. Gentrifikace, tedy vytlačování původních obyvatel a funkcí majetnější vrstvou, je přirozeným jevem logicky provázejícím revitalizace, stavby veřejné dopravy, etc., ale dá se diskutovat o rozumné míře a ta zde byla překročena zcela jednoznačně. High Line paradoxně likviduje genius loci čtvrti, kvůli jehož zachování vznikla, a vytváří nenaleštěnou, industriální, ale velmi designovou Pátou Avenue propůjčující módní patinu udržitelnosti a uvědomělosti novým luxusním rezidencím a obchodům. S tím souvisí i to, že spíš než o park jde o zvláštní poloveřejný prostor s otevírací dobou, kde není možné mít psa, pít, jet na čemkoli kromě invalidního vozíku nebo třeba fotit na profi vybavení, což je na můj vkus příliš vysoká daň za čistotu, bezpečnost a kulturní akce.
Myslím, že bez ohledu na politickou orientaci není transformace parku na pseudoautentickou turistickou procházku úplně žádoucí. Z hlediska návrhu a programu by určitě pomohlo uvědomění si kontextu čtvrti, nebezpečí gentrifikace non plus ultra a méně exkluzivní projekt bez tolika restrikcí na principu good is good enough. Ideálně by takových parků bylo víc, byly by menší a díky tomu ne tak výjimečné. V Berlíně se k obavám z výše zmiňovaného postavilo město rovně: vyhlásilo referendum, v němž občané odmítli, aby na bývalém letišti Tempelhof vznikl klasický high-end development, takže tento unikátní volný prostor v relativním centru města bude i v budoucnu oblíbeným parkem, kde se konají různé kulturní a sportovní akce, pokud tu zrovna nejezdí na kole, nepobíhají s draky a jinak nemarní čas houfy Berlíňanů. Mimochodem v Praze podobnému tlaku dlouhodobě čelí letenská pláň a její okolí.
Tempelhof – Berlín
david
