Pro BiggBoss možná trošku netypická věc – trošku netradiční reportáž z jednoho cyklovýletu a zároveň óda na naše milované domácí pohoří – Böhmerwald aka Šumava. Ne nadarmo se tam natrvalo usadil funkmaster Roman Holý a V518 tam jezdí venčit Elvise.
-—————-
Vyrážím brzy ráno, chvilku po sedmé. Okolo silnice se ještě líně válí mlha tam, kam zatím neproniklo ostýchavé slunce.
Po silnici jedu sobotním ránem na Borová Lada dlouho úplně sám, snad skoro celou hodinu. V dálce najednou slyším vysokootáčkový motor silniční motorky. Tak už i tady, povzdechnu si nad zvukovým morem českého venkova. Rachot se ale nepřibližuje. A ustává. Za dvěma zatáčkami teprve uvidím jeho pravý původ: stádo krav na louce při bučení z dálky vydává motorce záhadně hodně podobný zvuk. Směju se nad svou tupostí: přijel jsem prostě z civilizace a má mysl je zvyklá zvuky interpretovat optikou mých převažujících zkušeností. A tou v Praze zcela jistě není za kopcem schované bučení krav.
Šlapu dál a moji pozornost upoutá po mé pravici blýskající se louka. Za ní již vylézá ranní slunce a prosvěcuje ji nyní stále ještě nespalujícími paprsky. Magic hour naruby, dalo by se říci. Ale pozor, není to rosa, co se blýská – to se blýskají desítky či spíše stovky pavučin! Úchvatná scéna, které bych si v jinou denní dobu rozhodně nevšiml. Díky rose na pavučinách a slunci v pozadí jsou pavučiny nejen vidět, ale po ránu v tomhle světlu rozehrávají neuvěřitelnou světelnou show. Zastavuji, zkouším tu fascinující pomíjivou estetiku zachytit foťákem. Leč bez valného úspěchu: slunce je moc v kontra, je to fotkou (alespoň mojí) takřka nepostižitelné.
A tak to je na Šumavě skoro se vším. Až na pár starodávných solitérních stromů, horská jezera, kapličky a jiné drobné zajímavosti nelze vlastně duch Šumavy vystihnout nějakou ukázkovou fotkou, jakousi pohlednicí s Pražským hradem nebo Sněžkou. Jedním symbolickým pohledem na její vrcholky, které nikterak dramaticky nikam v krajině netrčí a nestrhávají na sebe pozornost vztyčeným prstem své vlastní pompéznosti.
Šumava není okázale a prvoplánovitě krásná. Nepřekvapí tě dechberoucími scenériemi tak jako třeba Krkonoše. Ne, její krása je sofistikovanější, subtilní, tajuplná. Je lehce skryta a jako ostýchavé děvče ji před tebou odhaluje stydlivě a postupně. Jakoby to bylo i trochu i v jazyce, v jejím jméně a tím, jak ji oslovujeme: „TA“ ŠUMAVA, ne“ TY“ (doplň místní jméno) HORY.
Jednou z jejích hlavních předností je určitě to, že tě dokáže schovat před lidmi. Dlouhé kilometry tu můžeš jít či jet sám, aniž bys potkal kohokoli – povoz či živou bytost. Je to snad jediné místo v Čechách, kde nemusíš několik dní po sobě narazit na civilizaci (pravda, musíš se trochu snažit). A pak je tu také ta její historie a genius loci, tak výborně postihnutý Karlem Klostermannem v jeho šumavských knihách.
Lesy jehličnaté i listnaté, starodávné kupecké stezky s lesy kdysi plnými tu banditů, jindy pytláků či dobrodruhů, ondy pašeráků a převaděčů. A již dlouhá staletí předtím ty samé lesy skrývající kultovní skály a jeskyně, kamenné svatyně, rituální kruhy a menhiry – to vše z dob, kdy v našich krajích ještě ani nikdo neslyšel o slovu Kristovu.
Mohutné stromy nasáklé pamětí generací našich dávno mrtvých předků a také jejich mrtvých předků. Pyšně a hrdě stojících, rozesetých jako odraz hvězd na místní noční obloze po všech místech Šumavy. Tiše sledující nekonečné střídání ročních období, metry sněhu, jarní tání, letní vedra a podzimní mrazíky a barevnou symfonii padajícího listí. Tyhle starodávné majestátní stromy žijící možná i z krve, kterou lidé po staletí v tomto kraji neúmyslně i úmyslně zalívali jejich kořeny.
Ale zbytek, i když možná tu hlavní část jejího tajemství je schován ve stovkách jednotlivostí, ve střípkách její pro mě tolik opojné mozaiky.
Ve stezkách a cestách, které odbočují z cesty tvé a drásají tvoji představivost v tom, kam vedou. Ve zdánlivě nekonečných šotolinových a lesních cestách, na kterých se před třiceti lety proháněli v gazících jen pohraničníci a sto let před nimi těžili dřevo tvrdí místní horalové. V zaniklých vesnicích na pláních, kde v podivném ohromujícím tichu slyšíš tlukot vlastního srdce, které ti tam sevře nevýslovný smutek, i přestože je zrovna skoro pravé poledne. V tůních s ledovou křišťálovou vodou, v nichž zahlédneš svůj obraz jako v zrcadle s instagramovým filtrem.
V bizarních stínech, které vrháš při zapadajícím slunci na louce plné kýčovitě barevných bylin a kvítí, které si nikde jinde neviděl. V intoxikující vůni vzduchu a lesa, v tom jak se střídá vůně čerstvě vytěženého dřeva s tím, které je v rozkladu. V tom, jak s prvním sněhem na podzim vylezeš na Boubín a před tebou se rozprostírají Alpy. V dravcích kroužících nad hlavou a ve stopách divoké zvěře, na které narazíš hned potom, co slezeš z lidmi vybudovaných cest. V nespočetných studánkách a potůčcích, z nichž můžeš bez obav pít vodu, kterou v Praze jinak kupuješ v supermarketu.
O těch všech stovkách důvodů přemýšlím, když se téměř po skoro třech hodinách a půl sta kilometrech blížím kruhem zpátky na počátek své dnešní cesty.
Za zatáčkou slyším podivné zvuky. Ne! Tentokrát se nenechám zmást svými civilizačními zlozvyky jako již zrána u toho stáda krav popleteného za motorky! Toto je přeci zcela jasně hejno chráněných ptáků! Zrychluji, abych je stihnul. Ještě kousek, přidej, ždímám ze sebe poslední zbytky sil. A pak se zpoza zatáčky, místo hejna chráněného ptactva pomalu vynoří…. zánovní Felda s prokluzující spojkou a povoleným klínovým řemenem.
Vítej zpátky na zemi, Honzo.
text a foto Charvi
