Když přijde řeč na sídliště, většinou pak nezazní moc pozitivních názorů. Realita je jasná, jsme obklopeni primitivními hranoly z prefabrikovaných dílců v předimenzovaných velikostech a navíc nesmyslné hustotě. K tomu přichází na mysl komanči u kormidla politiky. Můžeme ovšem najít i zářné výjimky mezi sídlištními soubory. Vždyť vlastně samotná idea velkých obytných domů vznikla na základně cíle zajistit masám lidí maximálně kvalitní a pohodlné bydlení bez toho, aby se za něj museli stydět.
Jedním z kategorie těch povedenějších, a na rovinu nejlepších sídlištních souborů je rezidenční komplex Alt-Erlaa ve Vídni. Vyniká především tím, co ostatním podobným celkům chybí – nadstandardní občanskou vybaveností a skvělou architekturou. Pokud bychom ho chtěli v jeho základu přirovnat našemu prostředí, hodí se nejlépe pražské sídliště Invalidovna nebo Lesná v Brně. Jedná se totiž o jeho komplexnost, se kterou byl promýšlen, funguje de facto jako samostatné město ve městě, ovšem s dobrým napojením na okolí.
Komplex Alt-Erlaa patří mezi největší rakouská sídliště. První myšlenkové i inženýrské kroky k němu vedly v šedesátých letech, kdy byl funkcí hlavního architekta pověřen Harry Glück, mistr podobných projektů, který stavěl pod svým krédem „Wohnen wie Reiche, auch für Arme“. Už na předchozích stavbách používal podobné prvky, které se pro něj staly charakteristické a které samozřejmě nevynechal ani na Alt-Erlaa. Kladl důraz především na veřejné prostory, které mají převzít funkci stmelování lidí, kde se lidé budou potkávat, podobně jako dříve v kostech a různých podnicích. Symbolem jeho praxe se tak staly veřejné bazény umístěné netradičně, ale velmi chytře na střechách budov. Proto se obyvatelé vídeňského sídliště mohou vykoupat jak na střechách s impozantním výhledem, tak i v krytých koupalištích.
K samotné výstavbě došlo mezi lety 1973 a 1985, kdy na obrovském území 240 000 metrů čtverečních vyrostly tři hlavní bloky pojmenované jednoduše A, B a C; každý s délkou 400 metrů a maximální výškou 85 metrů, tedy 23-27 pater. Zde se dostáváme k super zajímavému architektonickému výrazu. Architekt Glück vyšel z konceptu terasovitě seskupených jednotek. Budovy se tedy do výšky zeštíhlují, každé následující patro od přízemí ustupuje a uvolňuje bytu pod ním místo pro soukromou zahrádku, takový mini les, protože z velkých betonových truhlíků vyrůstají okrasné křoviny, navíc mohou sloužit jako intimní prostředek, de facto jako žaluzie. Tento model končí ve dvanáctém patře, kdy je průčelí řešeno opět velmi inovativně s ohledem na maximální výhled o proslunění a vytvářejí se tak řady parabolických tvarů.
Byty v sídlištích většinou trpní svojí unifikací, typizací půdorysů a řešením. V tom se Alt-Erlaa odlišuje, když zahrnuje celkem 35 půdorysných typů v celkovém počtu 3 200 bytů, navíc s neobvykle velkou průměrnou velikostí bytů. Jak už ale bylo řečeno úvodem, nejvyšší kvalitu souboru představuje její nevídaná občanská vybavenost. Celkový počet 90 000 jeho obyvatel tedy kromě plavání na střechách i v interiérech může využívat také střešní sauny, nespočet hřišť, kurtů, školku i školu, lékařské středisko a přímo v areálu si mohou oběhat také městské úřady a zajít do místního nákupáku (rozšířený název sídliště zní Wohn- und Kaufpark Alt-Erlaa). Sympatické je také zřízení desítek kluboven bez předem určené funkce a vybavení – obyvatelé si z nich tedy mohou udělat, co sami chtějí. Kapitolou samo o sobě je dopravní napojení sídliště, které je řešené podzemním parkovištěm pro tisíce automobilů i napojením na metro, kdy má od roku 1995 vlastní stanici.
Díky všem zmíněným možnostem pro obyvatele se vylučuje také obrovský problém podobných obytných souborů pro desetitisíce lidí, kteří se do svých bytů jezdí prakticky jen vyspat a celé areály se tak stávají jakýmisi noclehárnami. Že zde lidé bydlí opravdu rádi, ukazuje řada studií, odráží se to už v pouhém srovnání doby, kterou lidé doma tráví. Sídliště má dokonce vlastní televizní kanál a jeho obyvatelé dostávají zdarma „sídlištní noviny“ Wohnpark Alterlaa Zeitung. Prosazen byl také kostel nacházející se přímo v areálu s osmiúhelníkovým půdorysem a dřevěným obkladem interiéru s díly významných rakouských umělců – kvalitní umělecká díla ostatně najdeme i v obytných částech. Slušné, ne?
Jak ovšem potvrzuje zkušenost, nebylo by výjimečného cokoli bez kritiky čehokoli. Mluví se o obecné ztrátě orientace v důsledku dlouhých chodeb s desítkami vstupních dveří, což je pochopitelné v takovém měřítku, na druhou stranu vše výše řečené takový nedostatek hravě přebije. Do budovy se pustil i významný současný rakouský architekt a teoretik Friedrich Achleitner, zarputilý odmítač moderny a naopak milovník regionální identity.
Na závěr musí autor všech vámi přečtených a zdlouhavých řádků říci, že rešerše ke stavbě působily opravdu radost. Výborný vědět, že něco takového existuje a funguje a bude se určitě často hodit do debat. Jo a fascinující jsou i majetkové poměry. Sídliště je totiž soukromé a ve společném zájmu obyvatel dochází každé 3 roky k volení grémia jakožto opozice k vlastníkovi a navíc – každý obyvatel se podílí na vlastnictví jednou akcií společnosti, v jejímž majetku sídliště je. Tak ještě jednou, dobrý, ne?
Matthew B
