Pražské stavební předpisy jsou relativně nenápadným, ale o to zásadnějším tématem, které už přes rok hýbe pražskou politikou a především na desítky let významně ovlivní úroveň stavění v Praze. Klasickým příkladem smyslu/obhajoby PSP je fakt, že na základě současné legislativy prostě není možné postavit klasickou čtvrť typu Vinohrad či Dejvic s živými ulicemi, náměstími a parky. O sledování současného urbanistického vývoje směrem k udržitelnému městu ani nemluvě.
Neformálně řečeno tyto předpisy určují a ovlivňují strukturu i fungování celého města. Podle Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, který je za přípravu PSP zodpovědný, předpisy přibližují standard stavební regulace vyspělým evropským městům, což je neoddiskutovatelné. Hlavními body jsou nadřazení struktury města nad individuální výstavbu, regulace parkování a reklamy, kvalitní veřejný prostor, kompaktní město a snížení závislosti na automobilech ve prospěch ostatních druhů dopravy. Detailní popis zde.
Vše začíná v roce 2012, kdy byl Pavel Hnilička, vynikající architekt a urbanista (za vše jmenuji zásadní knihu Sídelní kaše o neudržitelné tendenci měst nesmyslně zabírat volnou krajinu), pověřen zpracováním PSP. Tým odvádí velmi kvalitní práci a vše probíhá bez komplikací, dokud si po dvou letech billboardová lobby nevšimne radikálního omezení venkovní reklamy v zamořené Praze a od té doby sledujeme smutnější variaci na druhou řadu True Detective s prvky Hlavy XXII, mimo jiné:
- ovlivnění magistrátních voleb absurdní dezinterpretační kampaní a ilegálním stažením billboardů tehdejšího primátora Hudečka
- nekonečné formálně-administrativní obstrukce, ať už přímo na magistrátu díky primátorce Krnáčové nebo ze strany Ministerstva pro místní rozvoj pod vedením ministryně Šlechtové, které v lednu pozastavuje platnost PSP
- bizarní vyvrcholení v červenci, kdy v návrhu novely stavebního zákona od MMR je Praze pro jistotu právo vydávat vlastní předpisy úplně odebráno (!!!), a to bez ohledu na nesmyslnost návrhu samotného i faktu, že Praha má vlastní stavební regulaci od začátku 19. století; vše samozřejmě včetně módní konfrontační pseudoargumentace typu „je Praha snad něco víc?“
Podrobně vypisovat všechny detaily, absurdity a spory v průběhu posledního více než roku by bylo zbytečné – je jich bohužel příliš a jsou přehledně sepsány např. zde. K delšímu čtení také doporučuji tento článek. Doufejme, že i díky tlaku (odborné) veřejnosti nakonec zvítězí zdravý rozum, Praze zůstane možnost vydávat své vlastní předpisy a PSP začnou platit v nezmrzačené formě co nejdříve.
david
