Dílo mladého a kritikou oceňovaného dua Sofia von Ellrichshausen a Mauricio Pezo je nesmírně konzistentní. Ačkoli se kromě vlastní praxe stíhají věnovat také uměleckým a výukovým aktivitám po celém světě, celou jejich tvorbou prochází jasná linie, kterou Mauricio Pezo na skvělé přednášce v Českých Budějovicích až maratovsky popsal jako „dělat stále jednu věc, ale vždy jinak“.
Paradoxně ta věc spočívá právě v opakování a zmnožení, ať už prostorových modulů nebo konstrukčních prvků. Vytvářejí komplexní a nádherně promyšlené projekty, jejichž celková velkorysost vtipně kontrastuje s neobvyklou skromností dispozic a použitých prvků, která o to víc podtrhuje syrové materiály a (často ohromující) okolí stavby. Na rozdíl od Evropy sevřené historií se do nekompromisních domů od PvE propisuje neúprosný přírodní kontext ztělesněný horami, oceánem anebo občasným zemětřesením.
Výrazové prvky jejich architektury jsou vcelku minimální – především jde o materiál a otvory, které buď drží pravidelný rastr anebo na fasádě rozehrávají asymetrickou kompozici podle vnitřního uspořádání domu, které bývá výškově diferencovanou obdobou loosovského raumplanu. Sofistikovaná jednoduchost, nadčasová abstrakce a konceptuální síla se projevuje i v jejich umělecké tvorbě, performancích a kultivované grafické identitě.
Projekty na fotografiích
Prvním je průlomové dílo Casa Poli, které osamoceně vzdoruje nehostinnému pobřeží Tichého oceánu. Ke dvěma analogickým domům v krajině nazvaným Guna a Solo není potřeba cokoli dodávat. Vlastní dům Sofie a Mauricia jménem Cien sestává z obytné podnože a věže, kde mají ateliér. Na pomezí architektury a umění se pohybuje intervence pro výstavu Sensing Spaces o vnímání prostoru, která geniálně směřuje pozornost návštěvníků k obvykle opomíjenému stropu londýnské Royal Academy of Arts. Svá klasická témata rozvíjejí i na probíhající výstavě v Domě umění v ČB, která mj. ukazuje, jak rozdílné proporce naprosto změní význam a účinek jinak totožné struktury.
david
