Noční Prahou chodím dlouhá léta. Z hospody do klubů a z klubů na after. Z afterů na privát a z privátu na další byt. Všude kolem, za řeku, na kopec i pod něj. Jo, asi by se dalo říct, že po ní svým způsobem umím chodit. A přitom všem chození a ježdění si můžu krásně myslet, že když už ji znám jako starej drožkař a v každý čtvrti se orientuju podle domů s bejvalejma milenkama, tak že už mě těžko něčím překvapí.
Mejlka, hošánku.
Hluboká úterní noc, lezu domů po Vršovicích. A hle, jsem najednou oblíčený mlhou jak z Kingova hororu. Ta mokrá mlha se plíží osamělou ulicí. V cestě nad úplným ovládnutím města ji stojí snad už jen světelná signalizace. Ano a je to tu – semafory svými světelnými zelenými a červenými meči svádějí němou bitvu s bílou tmou.
Osamělý taxík. Město je jinak úplně mrtvé. Mám neodbytný a zneklidňující pocit, že jsem posledním, kdo zbyl. Jako po výbuchu nějaké vlny, která městu sice ponechala funkční technologie, ale zbavila ho všech lidí. Atmoška jak od George Crewdsona.
A do filmového setu tohoto postapo filmu řízením osudu vhozený já. Potácím se ulicí provázen nepřirozeným tichem – zdá se, že mlha spolkla i všechny zvuky. Zastavím se a oněměle zírám na tu noční symfonii světla. Poslouchám ten tichý bigband z mlhy, semaforů a lamp. Vyndavám malý foťák.
Nahlídni se mnou do tohohle zvláštního okna. Do světa opuštěné a surreálné Prahy jedné prosincové noci. Na tu utíkající zázračnou chvilku nad úterním ránem.
Vždyť svítání je ještě daleko.
