Jestli nenávidíš titulky typu „Tajemství krvavé silnice odhaleno", ze kterých se pořádně nedozvíš o čem vlastně jsou, tak jsi tu správně. Nenávidím je úplně stejně. Ale čas od času je potřeba udělat nějaký ten sociální experiment a prověřit, jestli to, co ti idioti s těma titulkama dělají, má nějaký smysl. Takže to zjistíme a budeme informovat.
Vraťmě se zpátky na zakrvácené silnice. Myanmar, dřív Barma je vcelku velká země jihovýchodní Asie, sousedící s Thajskem, Indií, Čínou a Bangladéšem. Zrovna si tady tak cestuju a jedna z věcí, co mě zaskočily jsou silnice, cesty a chodníky, které tu jsou úplně všude pokryté krvavými cákanci. Takže na ně koukáš a říkáš si „no ty vole, jak se ti frajeři tady můžou tak mezi sebou furt štípat, když vypadají a chovají se tak mírumilovně?“
Vysvětlení ale není vůbec daleko. Jak se záhy ukazuje, krvavé skvrny totiž nejsou krev, ale plivance – výsledek fetování místňákama oblíbeného listu betelu, který zde (stejně jako ostatně v dalších asijských zemích) jako pololegální drogu sjíždí doslova a bez přehánění milióny lidí. Tady se mu říká kun, v Indonésii paan a podle archeologických nálezů se jím sjížděli lidi už před dobrejma 4000 lety. Tady ho prodávají na každém rohu ve stánku, kde ti ho i krásně a i efektním způsobem připraví.
A samozřejmě proto jsme tu my, kluci z BiggBoss, abychom za tebe všechno vyzkoušeli, otestovali a případně určili novej fetovací trend. Takže to vezmeme postupně.
Vizuální stránka je určitě za jedničku, teda alespoň, co se týká fáze, která předchází samotné konzumaci. Pak už to jde trošku z kopce. Betel (český odborný název je „ betelové sousto “) vám pouliční hustler na svém stánku krásně zabalí, respektive použije ho jako obal pro variaci dalších různých ingrediencí, které vylepšují chuť. Každá země má svůj vlastní vkus, ale jednotícím prvkem je samozřejmě list betelu. Na něj se nanáší zásaditá látka – vápno nebo jiná zásada, která umožňuje vstřebávání v listu obsažených aktivních látek. Což je asi přesně to, co od toho chceš. Na tuhle bílou pastu se dávají kousky akamového ořechu (který je sám o sobě také stimulantem) a další ochucovadla – výjimkou není hřebíček, skořice nebo třeba kardamon.
Za asi 1,20 naší koruny dostaneš krásnej, úhlednej a voňavej zelenej balíček, nad kterým by si každý pravověrnej raw vegan ucmrdnul do longyi (což jsou tradiční barmský kalhoty) a s lehce předstíranou ostýchavostí ho vložíš do úst. Člověk to začne chroupat, neví samozřejmě pořádně jak. Chuť napoprvé zajímavá, divně hořko-sladká, kořeněná. Do toho se tě hned místní betel-smažky začnou ptát, jak ti to chutná a uznale cedit své úsměvy přes svoje neexistující zuby, jejichž postupná degradace je je jeden z ne úplně populárních side-effects týhle vegan stravy.
Chvíli nevíš, jestli to máš vyplivnout všechno najednou nebo se rovno poblejt. Cítíš na sobě zvědavý oči prodejců a jejich zevlujících kámošů, kteří už se skoro radují, že mezi sebou brzo přivítají dalšího komplice – kámoše s tak zkaženejma zubama, že sám sebe pokaždý vyleká při ranním čištění zubů.
Ale ne tak rychle, milánkové.
Konečně místo dávení a pocitu trapnosti nad tím, že se pobliješ na ulici začneš plivat sliny o té „správné’“ barvě. Tzn. karmínově červené, což je signálem, že z technologicky-uživatelského hlediska jdeš „správným“ směrem. Oči Barmánců září nadšením. Tvoje oči září průserem.
Zanedlouho se dostavuje velmi lehká euforie. „Vyjetost“ na úrovni M150 (obdoba thajského redbullu) případně standardního doutníku. Rozhodně nic, z čeho by si měl kdokoli sednout někdo na svůj evropskej bílej zadek a vykérovat si na ruku betel s asijským Bobem Marleyem. Za dvacet minut necítíš zas nic. Ale zůstanou ti červený rty, červený zuby i jazyk.
Jako doplněk stravy do salátů dobrý, doktor Šmucler z tebe ale radost mít nebude. Nanejvýš jeho platební terminál až ti bude jeho laborantka odstraňovat wapkou ty červený srágory ze zubů a z celý huby. Pokud ti teda dřív nevypadaj.
Konečný verdikt
1- nejlepší 5 – nejhorší
Cena: 1
Dostupnost a legálnost: 2
Coolness: 4
Krátkodobý efekt: 4
Dlouhodobý efekt: 5
Stánky s betelem najdeš v Myanmaru na každým rohu minimálně dva. Zájem o něj mají i vopice.
“Jedna ruka vaří, druhá uklízí” v týhle street- kuchyni evidentně neplatí. Zdenda Pohlreich by se neradoval.
Na tomhle stánku je aspoň na co se dívat. Hustlí celá rodina – dcera, máma i bába.
Každej balič má svůj rukopis a výslednej produkt vypadá trochu jinak.
Úhledné a praktické balení na cesty – na vyžádání…
V hospodách ti dají k nohám kyblíček, do kterýho můžeš vesele odplivávat jako lama. V busu si musíš vystačit s nafasovaným igeliťákem. Nic estetickýho od toho v téhle fázi nečekej.
Plive se vždy a všude. Ušetřeny najsou ani chrámy z 11.století
Betel = tvoje nová zubní pasta pro vždy zářivý úsměv.
Všechna fota vyjma posledních dvou autor. Poslední dvě: Wikipedie
