Pritzkerova cena je nejvyšším oceněním ve světě architektury stejně jako Nobelovky pro jiné profese. Mezinárodní porota ji každoročně uděluje zpravidla jednotlivci za mimořádný přínos pro architekturu. Kromě prestižní bronzové medaile ji dotuje 100 000$. Vždy se spekuluje o úzkém okruhu potenciálních laureátů, významných architektů, kteří si medaili zatím nepřipnuli, ale předpokládá se, že se dočkají každým rokem. Letošní zveřejnění vítěze bylo ale trochu překvapením. Nad jménem Alejandro Aravena si nejeden příjemce musel povytáhnout obočí a začít googlovat. Aravena není žádnou superhvězdou, jíž právě laureáti bývají už v době vyznamenání, jeho realizace nestojí na nablýskaných piedestalech, právě naopak. Chilský architekt si svůj respekt zasloužil navrhováním pro sociálně nejslabší v oblastech hospodářsky nejzanedbanějších. Zprvu neznámé jméno pak ozřejmuje architektonická skupina ELEMENTAL, kterou založil právě Aravena s primárním cílem řešit bytovou otázku ve vyloučených oblastech Chile a Mexika s vysokou koncentrací slumů. K jiným významným realizacím jeho portfolia patří především budovy pro Pontifikátní katolickou univerzitu v Chile, kde sám vystudoval – o jedné z nich, betonovém bloku jsme už psali
„Alejandro Aravena stojí v čele nové generace architektů, kteří chápou umělé prostředí měst holisticky a jasně dávají najevo svoji schopnost propojovat sociální zodpovědnost a ekonomické náklady s podobou sídel“ prohlásila porota Pritzkerovy ceny.
Aravena vede architektonický „do tank“ ELEMENTAL od roku 2001, odkdy se také soustředí na nepřitažlivá a dlouhodobě podfinancovaná prostředí s vysokou mírou chudoby nebo oblasti po živelných katastrofách. S místními komunitami pak hledají klíčové potřeby pro následující výstavbu – takový proces pojmenovává Aravena jako „participační navrhování“. Prvním takovým projektem byl obytný komplex Quinta Monroy, který poskytl stovce rodin trvalé usídlení na místě, kde předtím žili v nelegálních slumech. S cenou 7 500$ za obytnou jednotku. Následovaly další podobné projekty na různých místech Jižní Ameriky, založené především na variabilitě řešení, díky které si rodiny mohou své nové domovy libovolně dostavovat podle svých aktuálních finančních možností. Nedávno se Aravena vyjádřil také k tématu uprchlíků proudících do Evropy, když kritizoval stany v táborech jako krátkodobé řešení, které stojí zbytečné peníze. Nic neřeší, pouze prý polykají vysoké sumy. Místo toho by se měla pozornost soustředit na vývoj dlouhodobějšího řešení, které by mohlo Evropě pomoci s nedostatkem obytných kapacit. Podle architekta bude v budoucnu po celé Zemi chybět až miliarda domovů kvůli chudobě, populačnímu růstu, přírodním katastrofám a válkám. Podobným výzvám ovšem architekti nedokáží čelit, protože je na ně školy nepřipravují, říká dále Aravena v rozhovoru pro Dezeen.
Právě přístup nového laureáta Pritzkerovy ceny naznačuje, kudy se ubírá současný podstatný proud architektury. Důraz na trvale udržitelný rozvoj v rámci projektování spolu se sociálním a humanitárním ohledem se začíná celosvětově stále více prosazovat a také oceňovat na úkor miliardové architektury. Vyznamenání Araveny není první vlaštovkou, „Nobelovku pro architekta“ získal před dvěma lety i japonský architekt Šigeru Ban, jehož architektonický přístup je velmi podobný.
Názory na správnost oceňování takové architektury se ale samozřejmě rozcházejí. Naráží zde na sebe tábor „stararchitektů“ a (nepejorativně myšleno) „hippiearchitektů“, mezi něž můžeme počítat Aravenu i Bana. Jeden z nejvýraznějších zástupců týmu starachitektů se také dost hlasitě a kriticky ozval na Aravenovo vyznamenání.
Patrik Schumacher vede kancelář Zaha Hadid Architects, tedy první z prvních v navrhování miliardové architektury. „Pritzkerova cena zmutovala do podoby ceny za humanitární práci,“ zahlásil Schumacher ve svém komentáři k článku o udělení ceny před pár týdny. Dále mu vadí, že Aravena je oslavován za svoji starost o nejchudší vrstvu, čímž „architektura ztrácí svoji společenskou úlohu a odpovědnost a inovace v architektuře je nahrazena demonstrací vznešených úmyslů“. Přesto Schumacher prohlásil, že Aravenův záběr respektuje a jeho odpovědi na problémy chválí jako inteligentní, ale architektura by se podle něj měla primárně věnovat jiným tématům.
_
„Neprotestoval bych proti letošní volbě asi z poloviny, pokud by toto pohodlné a utěšující potvrzování správnosti humanitárních zájmů nebylo součástí širšího trendu současné architektury, který v mých očích signalizuje nešťastné zmatení, špinavé svědomí, nedostatek sebevědomí, odvahy ohledně přínosu pro svět ze strany architektonické disciplíny“_ prohlásil Schumacher.
Na první pohled může situace působit jako jasný případ ublíženectví namyšleného architekta, který trapně brečí kvůli tomu, že někdo má jiný pohled na věc a svět architektury si dovoluje nekmitat kolem něj. Autor těchto řádků ale vidí situaci jinak. Chápe Schumacherův pohled, stararchitekti dělají pro architekturu jako stavební obor maximum. V tom se shodují i kritici miliardové architektury, přínos Zahy Hadid a podobných je především v posouvání hranic oboru. Na druhou stranu architektura nemá jen technickou tvář, ale rovněž sociální, kterou vyzdvihovali modernisté na začátku 20. století. V jejich obecném přesvědčení měla nově architektura sloužit všem, tedy i nejchudším vrstvám. Po částečném intermezzu tak v tomto novém trendu, který se projevuje u posledního Laureáta Pritzkerovy ceny, můžeme vidět určitě přihlášení se k sociálním povinnostem architektury. Podobných roztržek na teoretické úrovně bychom si ale měli přát stále více. Už dlouho je až příliš mrtvo.
Realizace Alejandra Araveny a studia ELEMENTAL
Matthew B
