Ještě coby nejmenší hvězdář ve Virginii hltal fotky pokořeného Měsíce, večer co večer se svým tátou hleděl teleskopem do bouřlivého i mrazivě klidného kosmického oceánu. V současnosti žije šestatřicetiletý malíř Michael Kagan v Brooklynu a oddanost půvabu vesmíru ho v žádném případě nepustila. Spíš naopak. Jeho hutné modré olejomalby ikonizují technologie, s nimiž se lidstvu na konci 60. let 20. století podařilo dobýt Měsíc.
Složitá změť spínačů a displejů uvnitř kokpitů raketoplánů a stíhaček, legendární skafandry, hlučné starty majestátních raket, ale i fascinované a vyděšené tváře astronautů hledících vstříc mezihvězdnému absolutnu. Sám autor o svém malířském kosmu mluví jako o sérii snapshotů – náhlých vzpomínkách a představách o technice a dětských hrdinech. Zkrátka o všem, co v dětství zbožňoval a zároveň považoval za uskutečňované sci-fi.
Kagan dokáže vyjádřit dynamický technologický chaos, ale vzápětí ho převést do jednolité harmonie detailů a barev. Jakmile své technické opusy, které místy působí jako klání mezi realismem a abstrakcí, zavěsí ve strohém galerijním prostoru, zajistí vám transport do minulosti. Konkrétně do doby, kdy mise Apollo byla zcela vážně největším lidským dobrodružstvím moderní doby a kosmonaut byl seriózně pojímán jako rocková hvězda planety.
V Kaganově tvorbě se ovšem zdravá nostalgie – tedy dějiny lidského pokroku – potkávají s palčivou současností. Jako by upozorňoval, že vedle akutní nutnosti přestat kurvit Zemi bychom také neměli zapomínat vzhlížet (a mířit) ke hvězdám.
Ondřej Čížek
