Inženýrské či průmyslové stavby se nestávají ikonami příliš obvykle. Pokud ano, bývá to zásluha jejich syrové technologicko-materiálové racionality a/nebo velikosti – pokud barbarsky parafrázuji Rema Koolhaase, od určitého měřítka se stavba stává opravdu Velkou. A taková stavba je z hlediska svého okolí i sebe sama mimo měřítko obvyklých staveb; její samotná existence ji činí výjimečnou.
Ačkoli je Průtokový kanál Ústavu vodního stavitelství berlínské univerzity největším objektem svého druhu na světě, nehraje u něj velikost hlavní roli. Architekt Ludwig Leo (1924 – 2012) totiž enormní zacyklené potrubí orientoval nečekaně nastojato, laboratoře umístil ještě nad něj a finálním zvolením batolecí barevnosti nekompromisně ikonu stvořil – Rosa Röhre.
Avantgardně high-tech bleděmodré laboratoře jsou vtipně protknuty původně zeleným komínem. Růžové potrubí (ve skutečnosti také modré, pouze v exteriéru izolované růžovou stavební pěnou) je 120 metrů dlouhé, pojme 3300 tun vody a v nejširším průřezu měří 8 metrů, aby zde bylo možné provádět výzkum a kusové zkoušky při stavbě lodí. Ačkoli současná omšelost dodává památkově chráněnému objektu z roku 1974 sympaticky postapokalyptický feeling harmonizující s velmi neokázalým okolím, momentálně jej čeká nákladná sanace.
Ludwig Leo za svůj život realizoval pouze minimum staveb, ale to nijak nesnižuje jeho celoevropský význam. Poctu mu svou realizací složili i nejodvážnější z nejlepších současných českých architektů – nyní už bývalé trio Hájek, Šépka (o jeho soutěžním návrhu bazénu do Písku psal Matthew zde), Hradečný motivem růžové pěny definovalo výraz své kontroverzní vily Hermína z roku 2009, jak lze zkontrolovat pod článkem.
david
