Už před rokem se pro veřejnost otevřel nový galerijní komplex Fondazione Prada v Miláně. Protože však autor těchto řádků nepatří k nejbystřejším, ani nejaktivnějším přispěvatelům webu (kde nad sebou nemá bič, nedělá nic), rozepisuje se o projektu s trestuhodnou prodlevou.
Projekt pro Nadaci Prada zaregistroval sice už minulé léto, z lenosti si ale nic bližšího nezjišťoval, pro uspokojení mu stačil ten zlatý barák. Když pak odjel na EXPO expedici, na projekt pár kilometrů od něj si ani nevzpomněl. (Profackoval se zpětně). Ale i kdyby jej navštívil, nedocenil by jeho background. Pointa mu docvakla až nyní, v době diskuzí o přínosu Zahy Hadid a vůbec architektuře podobného rukopisu. V této souvislosti si totiž vryl do paměti slova českého architekta Víta Másla, se kterým nedávno vedl rozhovor, o tom, že doba se vrací k normálnosti. Což prý platí i pro architekturu – Hadid nebo Gehry podle Másla akcentovali dobu sochařské architektury, dnes se ale zájem opět stáčí k docela normálním stavbám. Originalita už není originální. „Všichni se tak moc lišej, až sou stejný,“ všímá si i Smack.
Stejný pohled zastává i největší kapacita oboru Rem Koolhaas, jehož kancelář OMA stojí za zmíněným projektem. V rozhovoru pro časopis Metropolis popisuje svoji postojovou transformaci takto: „Už několik let se cítím určitým způsobem znuděný a naštvaný současným směrem architektury, která nutí lidi k extravagantnosti, i když sami tuto potřebu nepociťují, či o ni ani nestojí“. Koolhaas přitom patří mezi několik málo světových starchitektů, jejichž výsadou bývá právě ohromující architektura, využívající nejnovější materiály a technologie. Slavným jménům se vždy přizpůsobí taky rozpočet. „Myslím, že dnes dochází k únavě z „originality“ a naopak se probouzí zájem o skromnost umělce. Architektura posledních dvaceti let se až příliš zaměřovala na vyjádření individuality architekta,“ dodává.
Dvaasedmdesátiletý Rem Koolhaas
Právě z tohoto ideového podhoubí pak vyrůstá renovace sto let starého lihovaru na jihu lombardské metropole. Architekti k ní přistoupili velmi pokorně, uvědomili si zodpovědnost při přestavbě industriálního dědictví, kterou nechtěli podcenit. Proto na začátku prací celý objekt analyzovali, aby si ujasnili, v čem tkví jeho potenciál a co mu naopak schází. „Objevili jsme – co se týče velikosti, důvěrnosti a také materiálů –, že stávající architekturu určuje mnoho okolností a podmínek, které bychom už znovu nedokázali napodobit, i kdybychom chtěli. Bylo by to příliš nákladné a dnes také platí řada předpisů a pravidel, které dříve neexistovaly,“ popisuje studii Koolhaas.
K rekonstrukcím lze přistupovat ze dvou krajních pólů: totálního odlišení nového nebo maximálního přizpůsobení stávajícímu. Koolhaas kličkuje zhruba uprostřed. U Fondazione Prada mu nejde ani o ryzí památkovou ochranu a restauraci, ani o radikálně novou architekturu. Na základě citovaných vyjádření by se mohlo zdát, že se Koolhaas vydá více konzervativní cestou, nově navržené budovy ale svoji dobu vzniku nijak esteticky nepotlačují. Zároveň však na sebe ani nijak výrazně neupozorňují. Řeč je o novém kině se zrcadlovým pláštěm, proskleném výstavním pavilonu a stále nedokončené věži v rohu areálu. Všechny pohledy se ovšem ihned stočí k budově nazvané Haunted House, jejíž fasádu pokrývá čtyřiadvaceti karátové plátkové zlato. Byl to prý spontánní nápad a ve výsledku se ukázalo, že v porovnání třeba s mramorem nebo tradičními způsoby malby je zlato ještě docela levný obkládací materiál, hehe. Hlavním cílem architektů bylo vytvořit určitou jednotnost celého objektu, nepracovat s kontrasty, ale naopak zařídit, aby nové a staré mohlo bez problémů fungovat společně, že ani nedokážete říct, jestli se nacházíte v původní nebo přistavěné budově.
Projekt renovace vysloužilého lihovaru si u OMA objednal subjekt Fondazione Prada, který byl založen módním domem Prada roku 1993 s cílem vytvoření vlastní kulturní instituce zabývající se uměním, filmem a filozofií. Hlavním předmětem tohoto projektu se proto staly výstavní prostory, které nakonec obsadily plochu dokonce dvojnásobně větší, než má nové Whitney Museum v New Yorku od Renza Piana. Architekti se především snažili o co největší pestrost výstavních prostor a tím i o odlišení od většiny podobných institucí, které obvykle sází na koncept white-cubes. Kvůli tomu vzniká i zmiňovaná nová desetipodlažní věž, jejíž každé patro bude vyšší než to pod ním. „Chtěli jsme skutečně rozmanitou paletu podmínek a z různých důvodů se nám zdálo podstatné, abychom zde měli taky vertikální element,“ vysvětluje nizozemský architekt.
Koolhaas se svým týmem předvedl opravdový masterpiece. Může se zdát, že autor končících řádků zapomněl na chválu vizuální podoby celého výsledku. Záměrně. Bylo zde pro něj důležitější představit background projektu, který mu přijde mnohem podstatnější než nezpochybnitelná krása realizace po vizuální stránce. Kromě naznačení prosazujícího se přemýšlení o architektuře, může totiž projekt Fondazione Prada poskytnout silnou inspiraci pro řešení velmi podobných industriálních objektů, se kterými se nyní vypořádávají téměř všechna města, samozřejmě i u nás. A bohužel s naprosto odlišným přístupem.
Matthew B
