Oficiální, ale i samovolně vzniklá útočiště pro lidi z jakýchkoli důvodů donucené opustit své domovy jsou bohužel dlouhodobý fenomén a vzhledem k většině sociálně-geopolitických faktorů je možné reálně předpokládat, že jejich počet bude na celém světě stoupat. Problém je, že ačkoli bývají míněné a zařízené ke krátkodobému pobytu, lidé v nich často musí trávit podstatně delší dobu, což logicky nemůže žádnou participující entitu činit bezezbytku šťastnou – od států, na jejichž území se tábory nachází, přes kohokoli, kdo nese náklady, po vlastní nedobrovolné obyvatele.
Je proto zcela legitimní se ptát, a také se to děje, zda by nebylo vhodné přehodnotit přístup k těmto obvykle vládami/OSN/NGO oficiálně organizovaným velkokapacitním táborům. Kromě často diskutovaných návrhů ubytovacích struktur či veřejného prostoru by ale klíčem k zásadnímu zlepšení podmínek mohla být především změna jejich charakteru.
Prostorové uspořádání tábora a stavební řešení obydlí mohou být velmi podstatné, ale na druhou stranu klasická mřížka poslouží dostatečně, a dokud funguje základní infrastruktura, dá se i ve stanu (pře)žít několik let. Zásadní je ale právě „žít“, protože mnoho táborů umožňuje pouze přežívání – každodenní existenci redukovanou na stání ve frontách na příděl čehokoli, která nepomáhá nikomu a ničemu a z určitého pohledu není zas-až-tak-důležité, jestli se odehrává v obyčejném stanu anebo demontovatelném domku s fotovoltaickými panely. Nemožnost smysluplné činnosti musí být pro psychiku dost devastující.
Svoboda je víc než jakákoli, byť progresivní, architektura, což je skvěle vidět na známém příkladu jordánského uprchlického tábora Za’atari, který vznikl v roce 2012 pár kilometrů za syrskými hranicemi. Standardně se uvádí množství obyvatel přes 80 000, což z něj činí defacto páté největší jordánské město. Za’atari mimochodem splňuje několik jeho fundamentálních definic: má vysoký počet obyvatel a hustotu osídlení, přítomnost trhu a jasně vymezené hranice.
Jeho unikátnost oproti srovnatelným osídlením spočívá v neoficiální toleranci aktivního života, obchodu a budování především. Při pohybu táborem potkáte fast foody, obchody, opravny kol, prodejny mobilů a zejména pánská kadeřnictví. Vyškolení lazebníků se stalo úhelným kamenem pokročilejší humanizace Za’atari – pečlivá úprava vzhledu s nejvýše několikadenní frekvencí je pro syrské muže de facto povinností. Lidé se snaží tvořit iluzi napříliš vzdáleného domova a existovat co možná nejnormálněji: zvelebují své obytné buňky, z nichž každá má satelit a TV (samozřejmě nikoli v základní výbavě), děti chodí do školy a všichni jezdí na kole, která nejsou oficiálně povolena. Hustle bují na každém rohu, ale nejvíc na hlavní třídě, kde není problém zapomenout, že se nacházíte v uprchlickém táboře.
V táboře jsou oficiální obchody OSN, ale totožné zboží seženete na černém, lépe řečeno normálním, trhu i za poloviční cenu. Čile se obchoduje s hlínou z výkopů, aby si lidé mohli zakládat okrasné i užitkové zahrádky před svými dočasnými domovy. Samozřejmě, že si každý z obyvatel Za’atari, kde mimochodem přišlo na svět už víc než 5000 dětí, přeje v první řadě návrat domů místo sisyfovského pachtění „na zelené louce“ uprostřed pouště, kam je nutno každý den nákladními auty dovézt X hektolitrů vody, a pokud by došlo k zázračnému obratu v Sýrii, nemuselo by během pár měsíců z tohoto provizorního města zbýt víc než půdorysná stopa.
Nicméně je potřeba poukázat především na to, jak málo může stačit k přirozené změně daného stavu k lepšímu. Přemýšlet o táborech jako (dočasných) městech spíš než o táborech a jejich obyvatelích jako o lidech. A občas méně regulovat, protože nejlepší pomocí může být nebránit lidem, aby si pomohli sami, což by se dalo bez problémů aplikovat i na zcela odlišné problémy, které ale už nejsou předmětem tohoto textu.
Většinu konkrétních postřehů o Za’atari a jeho každodenním životě jsem čerpal z přednášky Martina Balcara.
david
