K oblakům se drápe v samotném jádru Varšavy. Jakmile se v polské metropoli ztratíte, díky němu se celkem rychle najdete. Stojí tam jak dávný maják, nejvyšší budova celého Polska (237 metrů), vyzdobený, přesto osamělý obr. Přitahuje vás svou monumentalitou, architektonickým řešením i vlastním pohnutým charakterem, v němž koliduje rusko-polská minulost se současností.
50. léta 20. století. Přitažlivý multifukční gigant má coby budoucí Palác kultury a vědy ve jménu Josefa Stalina být ruským megalomanským darem zcela vybombardované Varšavě. Má se stát styčným nejviditelnějším bodem uprostřed tzv. Parade Square (které nikdy nevznikne) a logicky tedy symbolem jednoho velkého vzkříšení i stvrzením toho, jak moc je hlavní město Polska klíčové pro totalitní Rusko a jeho muže číslo jedna.
Sovětský fénix povstává z popela
Coby hlavní strůjce Stalinova zázraku je do hry povolán architekt Lev Rudnev, klíčový ideolog a tvůrce nepřehlédnutelné, přesto zaměnitelné stalinistické architektury, mj. autor majestátní Moskevské státní univerzity. Rudnev okamžitě křižuje Polsko, nasává přítomné architektonické vlivy, zároveň ale stále čile čerpá z know-how kradeného ještě na přelomu 20. a 30. let v rozkvétajícím New Yorku, samozřejmě během zrodu Chrysler a Empire State Buildings. Ve finálních návrzích Rudnev vytrvale ctí svůj oslavný totalitní styl a socialistický realismus, zároveň ale po americkém vzoru uhýbá k art-decu i (v případě hodinové věže) k neogotickým elementům.
Do rozjetého procesu v podstatě nemá šanci zasáhnout nikdo z domácí strany. Polští architekti dostávají pouze útržky informací a prakticky do poslední chvíle ve Varšavě nikdo netuší, co přesně se Sověti chystají postavit. Výstavba samotná nakonec startuje v květnu 1952, do práce se pouští 3 500 primárně sovětských dělníků, 16 z nich během tří let přichází o život, desítky dalších v průběhu přichází k těžkým úrazům. Sovětská propaganda vše intenzivně mapuje a populisticky prodává ven, resp. na Západ, jako mimořádně štědrou poctu vůči městu, které nechal Hitler vymazat z mapy. Musí být naprosto bizarní tehdy pozorovat, jak uprostřed smutných ruin způsobených nacistickým Německem roste (za sovětské peníze) drahý ruský mrakodrap, zhmotnění vyšší (komunistické) moci a kontroly, o němž se ale oficiálně smí mluvit čistě jako o dárku od Josifa.
Minulost (i přítomnost) v patách
Finálním dnem D se pro přeživší dělníky stává 22. červenec 1955. Eklektický pomník je tak dokončen 10 let po konci druhé světové války a 2 roky po smrti Stalina, zároveň 1 rok před odmítnutím ocelového kultu jeho osobnosti. Uvnitř narážíte na sochy polských historických ikon, od astronoma Koperníka až po vědkyni Marii Curii Skłodowskou, stěžejním prostorem je obří kongresový sál s víc než třemi tisíci míst. Nejdříve hostí sjezdy komančů, aby později vítal Rolling Stones nebo Leonarda Cohena.
V současnosti je Pałac Kultury i Nauki domovem pro muzea, galerie, divadla, kluby, casina, koncertní sály, ale i pro informační turistické centrum. Dost možná může tahle pozoruhodná součást polského kulturně-historického dědictví působit jako soběstačné město ve městě, v celé řadě polských obyvatel zase ale stále vyvolává komplex z minulosti vlastní země – komplex z dominantní stavby, která upomíná na palčivosti okolo Velkého varšavského povstání a jen tak dennodenně tlačí na všechny další střepy v současných polsko-ruských vztazích. Ve výsledku nakonec tohle všechno nejlépe komentuje Agata Pyzik v britském Guardianu: „Mnozí si myslí, že demolicí paláce by se Polsko zbavilo vzpomínek na komunismus a země by tak získala čistší a nevinnější image. Paměť ale takhle nefunguje. Přes občasné hrozby likvidace (nebo privatizace) je palác zkrátka příliš velký, majestátní a symbolický, aby se ho dalo zbavit nějakým rozumným způsobem. Obklopen nevkusnými mrakodrapy, postavenými po roce 1989 (symboly uspěchaných peněz), odolal značným změnám v polském politickém systému a odolávat bude i nadále."
Ať už si o sousedských mrakodrapech myslíte cokoliv (přesto, že jeden vypadá tak trochu jak gyros v tortile, k pořádnému nevkusu mají pořád ještě daleko), palác oproti nim působí jako suverénní jistota a reálný historický artefakt, který toho o minulosti Varšavy, potažmo celého Polska, svým způsobem vypovídá víc než kterákoliv učebnice nebo muzeum. Rozhodně stojí za to tu pozoruhodnou bezprostřední sílu cítit naživo, zpozorovat ji na vlastní oči.
Takhle si Rudnev v roce 1927 představoval své City of the Future.
Nynější Grand hotel International v Praze-Podbabě. Dle výtečný knihy Český mrakodrap od Petra Vorlíka jedna z mála realizovaných prosovětských výškových staveb v tehdejším Československu. Některé společné rysy s polským palácem nezapře.
(Foto: Wikipedia / culture.pl)
Ondřej Čížek
