Brány do jiných dimenzí > Rozhovor s malířem Janem Gemrotem

FI GD

19 08 2016

S vizuálním umělcem Janem Gemrotem o vzniku jeho malovaného plakátu pro krátký sci-fi horror dle povídky Stephena Kinga s názvem Jsem brána. O fascinaci něčím, co vás přesahuje, o jeho temné a syrové diplomové práci, ale i o tom, že obzvlášť v dnešní době by neměly vznikat banality.

Tvoje pojetí plakátu k filmu Jsem brána svým způsobem navazuje na malované klenoty Johna Alvina nebo Drewa Struzana. S tímhle odkazem jsi nějak pracoval anebo jsi to vůbec neřešil?
Snažím se vždy o svoje pojetí, svojí vlastní cestu. Žiju ale v určitém kulturním prostředí, a přestože jména těch umělců slyším poprvé, je možné, že jejich tvorbu mám zažitou z nějakých popkulturních odkazů, znám ji třeba z dětství, což se může do mého projevu promítat. Vědomě ale na nikoho neodkazuju, jenom jsem chtěl, aby to mělo určitej osmdesátkovej feeling.

Věděl jsi od prvního momentu, že půjdeš cestou malby? Čistě o grafice jsi nepřemýšlel?
S režisérem Robinem Kašpaříkem jsme se od počátku bavili o malovaném plakátu, chtěli po mě vizuálně silný výjev související s tématem filmu, který by ale zároveň reflektoval i mojí tvorbu, můj vlastní styl. Navrhnul jsem nejprve tři varianty plakátu, vybraný návrh následně rozpracoval do podrobnější studie a právě z té jsem nakonec vycházel při samotné malbě.

Lišily se ty tři varianty hodně?
Každý z těch nápadů šel úplně jiným směrem, šlo o naprosto rozdílný koncepty, na druhou stranu to byly jen takové malé skici tužkou, spíše na úrovni poznámek, které jsme řešili přes e-maily.

Předpokládám, že inspiraci jsi čerpal z původního textu i z rozpracované verze filmu, mě osobně ale fascinuje především to detailně rozpracované propojení lidského těla v agónii s rozsáhlou galaxií. Skoro to vypadá, že jsi musel nastudovat fotografie vesmíru z Hubbleova teleskopu…
Chtěl jsem, aby plakát souvisel s filmem co nejvíc, ale zároveň tvořil samonosný celek. Scéna z plakátu ve filmu neexistuje, je to jen reflexe pocitu, který jsem z něho měl. Jsou tam pak ale takové skryté drobnosti, například to striktní geometrické ohraničení krku odkazuje k tvaru oken vesmírné cely, kde se část děje odehrává. Reference z Hubbleova teleskopu jsem nepoužíval, maloval jsem spíš nějakou vlastní představu o tom, jak galaxie nebo spíš mlhovina vypadá. Držel jsem se ale barevnosti, která byla jasné daná, nemůžu sice samozřejmě prozradit jakékoliv spoilery, ale nemohl jsem postupovat bez detailní znalosti práce trikařů z Londýna.

Když uděláme smyk směrem k tvé další autorské tvorbě – vždycky mě oslovoval tvůj cyklus Měřítko souvislostí, obzvlášť ty dva obrazy s Velkým bílým žralokem a Plejtvákem obrovským. Oba zobrazují skutečné a jediné vládce moří a oceánů, kteří ale díky lidské stupiditě spadají k ohroženým čí přímo k vymírajícím druhům. S touhle message jsi pracoval záměrně?
Tenhle ekologický apel je určitě jedna z rovin, kterou chci, aby tam divák četl, další ale mohou být více abstraktní, tou hlavní je pro mě osobně čistá fascinace něčím tajemným a skutečně obrovským, co tě přesahuje.

Tvoje diplomka v podobě cyklu Únos má v sobě stále mimořádnou syrovost. A to jak sama o sobě, tak i vzhledem ke kontextu brutálního případu vraha Huberta Pilčíka. Jak moc psychicky náročný pro tebe bylo zpracovat zrovna tohle téma?
Popravdě proces vlastní malby toho cyklu byl snadný a velmi zábavný, tak to mám ostatně skoro s každým obrazem. I práce s modelkou byla skvělá, i když asi spíš pro mě než pro ni. Problematický je nějak ideologicky dojít k tomu tématu, zjistit, co a proč vlastně malovat. Zvlášť v dnešní době by se neměly malovat banality a tenkrát jsem to vnímal úplně stejně. Ten cyklus je v jádru temná úvaha o tom, jak jeden člověk chce vlastnit a ovládat jiného. Je to o dehumanizaci, popření svobody a individuality, protiklad toho, oč opírám svůj vlastní hodnotový systém. Pilčík tohle všechno zrůdný myšlení vizualizoval pomocí té své bedny. Policejní muzeum mi ji po šedesáti letech půjčilo a já do ní zavíral střídavě sebe i tu modelku a snažil se namalovat dokument o násilí, co je přítomné v každé době a společnosti. Když jsem diplomku dokončoval, objevil se zrovna případ Nataschi Kampusch, lidi mi tehdy říkali, že vidím do budoucnosti, to bylo vážně šílený. Mimochodem, zmiňovaná modelka, které bylo v té době asi sedmnáct a byla trochu emo, dnes v Anglii studuje na detektiva a zřejmě ze studijních důvodů udržuje pravidelnou korespondenci s jedním sériovým vrahem.

V tvém starším obrazu Hledání Exupéryho se melancholie potkává s nostalgií, byl Malý princ pro tebe v něčem určující?
Je to rozhodně jedna z mých iniciačních knih, ale upřímně si myslím, že jsem ji ještě úplně nepochopil, pořád cítím, že je tam ještě něco pod povrchem toho všeho. Oproti tomu Exupéryho Citadela je příšerně doslovná a vadí mi.

Co tě teda v rámci vlastní tvorby čeká v nejbližší budoucnosti? Kde se aktuálně dají tvoje věci vidět naživo?
Právě mi skončila výstava v Leipzigu, takže teď toho mnoho k vidění není, jedna moje věc je ale momentálně vystavená v rámci skupinového projektu Memento Tiziani v kroměřížském arcibiskupství. V Čechách budu mít asi tři výstavy v průběhu roku 2017, s Michalem Škapou aktuálně taky chystáme knížku, co snad letos vydá právě BiggBoss, vedle toho taky aktuálně točím videoklip pro jednu mladou rockovou kapelu. Bude toho ještě dost.

Plakát ke krátkému filmu podle povídky Stephena Kinga, sci-fi horroru I Am the Doorway (Jsem brána, r. Robin Kašpařík).