Titulek, co nelže ani v nejmenším. Dokument filmařského virtuóza Andrew Dominika je upřímná, senzitivní a mimořádně silná meditativní krása o jedné obří ztrátě a vůli, touze a (ne)schopnosti vypořádat se s ní. Dominik je první režisér, jemuž se zcela přirozeně daří Cavea zachytit v situacích a momentech, kdy veškerá nesmrtelná póza a teatrálnost jdou najednou stranou, aby před kamerou zůstal mnohdy „jen“ osmapadesátiletý roztěkaný manžel a otec, psychicky i fyzicky zasažený tragickou smrtí patnáctiletého syna. Tíha a melancholie se přenáší i do záznámů intenzivních představení vnitřně rozedraných písní samotných, zvolená černobílá působí místy jako pieta, jako jediný možný logický krok. Dominik střídá úchvatnou eleganci s hrubostí, dlouhé hypnotické záběry s dokumentární upřímností, navíc v mnoha případech sebereflexivně přiznává vlastní postupy včetně všech pochybností či přímo failů. One More Time with Feeling je tak díky tomu i výpovědí dvou silných tvůrčích osobností, z nichž každá se intimně i naprosto otevřeně vyrovnává s vlastní krizí – Cave s tou rodinnou, Dominik s tou pracovní/tvůrčí, kdy sám neváhá několikrát zapochybovat o tom, zda je vlastně něco takového vůbec možné přirozeně zaznamenat a zpracovat. O tom to totiž celé je – o procesu, způsobu, jak se vyrovnat s osobní prohrou, tragédií. Zcela určitě by se dalo hodiny básnit o filmově brilantních záběrech z denního nebo nočního Brightonu, o kamerově experimentálních 3D krasojízdách nahrávacím studiem nebo čistě o dojemné a přitom nadkrásné scéně s dětským obrazem. Ve výsledku ale zbývá pointa, jež spolehlivě dovádí k dokonale naplněné katarzi. Jde ve své podstatě o poselství o tom, že jakoukoliv, ať už tragickou či přirozenou ztrátu milované osoby, nepřekonáváte pouze a jedině tvůrčí-kreativní činností, ale především tím, že se rozhodnete být doopravdy znovu šťastní. Cave to doslova bere jako jedinou možnou a účinnou pomstu nějaké momentální podobě zla, jemuž musí(te) čelit. One More Time with Feeling je filmařsky unášející a obsahově dojemný masterpiece, který ve svém jádru vypráví především o téhle velmi jednoduché pravdě. Kterémukoli cynikovi je to málo, tomu není pomoci, pro všechny ostatní zbývá jeden z bezesporu nejsilnějších filmových zážitků tohohle roku.
Ondřej Čížek
