Vypadá jako pirát s živelnou historií. Je mu šestačtyřicet, víc než třicet let fotí. Ještě před netem zvěčňoval jízdu ke slávě v podání U2 nebo Rolling Stones, k souhvězdí pozornosti ho vytáhly portréty celebrit napříč filmem a sportem. Hollywood mu vyká, Marvel si ho už léta hýčká jako výhradního fotografa pro své filmové plakáty, svět už dřívě spatřily jeho slavné kousky věnované snowboardingu nebo plavání.
Bible žraloků
Vtipné je, že v době, kdy v ateliéru třeba zrovna tvoří stylové portréty Hugha Jackmana nebo Joaquina Phoenixe, ve chvílích volna s ním úplně všichni probírají…žraloky. Taschen aktuálně Michaelu Mullerovi vydal precizní velkoformátovou publikaci s kousavým názvem Sharks. Tahle žraločí bible shrnuje jeho letitou, nejprve amatérskou, později profesionální lásku v podmořské fotografie zaměřené pouze a jedině na jedny z nejkrásnějších predátorů na Zemi.
K jeho dvanáctinám, které trávil v Saudské Arábiií, mu jeho táta koupil foťák pod vodu. Právě tehdy začal Muller přirozeně snít o tom, že jeho pokusy se jednoho dne objeví v jeho oblíbeném National Geographicu. O řadu let později se tenhle sen začíná skutečně naplňovat – konkrétně ve chvíli, kdy mu jeho manželka (další narozeniny) kupuje zájezd na Guadalupe Island. Muller se v kleci spouští pod vodu a poprvé ve svém životě hledí do temných černých očí několikatunového Žraloka bílého. Oba dva jsou v klidu, agrese najednou neexistuje a přesto, že taková setkání mají váhu vesmíru, v tomhle případě se skutečně rodí krystalická láska na první pohled.
Ateliér pod vodou
Dnes je Muller všeobecně považovaný za naprostou kapacitu v obou svých oborech. A přesto, že jeho práce pro Hollywood patří mezi ten inteligentní a smysluplný mainstream, věřte, že v dalších dekádách bude Muller vzpomínám především jako jeden z nejlepších podmořských fotografů v naší historii.
Jako první zrealizoval revoluční myšlenku, že si pod vodu na žraloky vezme doprovodná světla a začne jejich emoce a chování zaznamenávat stejně jako když fotí filmové nebo hudební celebrity. Dokonale tak svým způsobem naplnil svou slavnou hlášku „I can’t bring the shark to the studio, I have to bring the studio to the shark.“ Ke žralokům přistupuje jako k postvátným živoucím objektům, vystihuje sílu okamžiku a atmosféru jejich přirozeného prostředí, zároveň ale neváhá aplikovat umělé světlo a výsledek tak záměrně stylizovat už během procesu jeho vzniku. Umělecky dimenzovaný přístup lehce a přirozeně kombinuje s tím naturálním, čistě dokumentárním.
White Water Explosion
Pokud by mu ale přece jenom někdo vyčítal bourání přirozenosti Velkých bílých, je mimo. Mullerova práce je oceňována na vědecké úrovni – jeho výpravy, perfekcionistický smysl pro detail, schopnost podstupovat extrémní podmínky a nakonec samozřejmě i samotné fotografické výsledky, to všechno už několikrát posloužilo k bližšímu pochopení života těchto, paradoxně v řadě ohledech stále tajemných tvorů. Několikrát zachytil jinak samotářské Velké bílé při vzájemné komunikaci, při taktickém i zběsilém lovu, jako první vyfotil legendární výskok nad hladinu uprostřed noci (…a sám ho půvabně pojmenoval jako „white water explosion“).
Když se ho v interview pro WetPixel ptají, co považuje za největší hrozbu pro žraloky, odpovídá: „My lidé jsme pro ně ta největší hrozba. A bohužel nejenom pro ně, ale také pro všechny moře a oceány.“ Až jednoho dne zemře poslední Velký bílý, veřejnost se bude postupně obracet k tvorbě Michaela Mullera. Snad nikdo další nedokázal zachytit jejich masivní hrubou sílu, dynamiku a tvarovou eleganci, ohromující majestátnost a absolutní čistou krásu v jejich přirozenosti tak nesnesitelně lehce jako on sám.
Ondřej Čížek
