Co tě napadá, když se řekne BiggBoss? Co všechno se ti s tímhle labelem spojuje?
BiggBoss je pro mě gang, kterej se dokázal proměnit v brand aniž by ztratil svou uvěřitelost. Zároveň, jako každěj label, je v jistým smyslu známka exkluzivity, a tak se dá zároveň chápat i jako punc. V dobrým i špatným slova smyslu. Mám ale pocit, že se to někdy s tou vyhraněností zbytečně přehání a jedinej výsledek pak je, že se všichni sami i navzájem brzdí. Jasně, každá subkultura potřebuje nějakej domov, kterej má na vlajce společnej znak. Ne každej by měl mít klíče od dveří. Zároveň ale nedává smysl poté, co ten kýženej klíč, ten štempl toho, že někam konečně patříš, dostaneš, mít potřebu ty vrata zabouchnout a jenom pyšně posilovat novopečenou barikádu.
Každá subkultura se přece logicky svým šířením unavuje. Její atributy se rozmělní a postupně ztratí svůj osobitej nepřístupnej šarm. Vyhraněnost rychle zevšední. To, co bylo před pár lety nedostupným klubem, se časem přerodí ve velkohubej vesnickej fotbalovej manšaft, co kope okresní ligu a smrdí pivem, protože vyjde najevo, že od začátku neexistoval vlastně jinej cíl. Mě se vždycky líbilo, co a jak BiggBoss dělal.
Nebaví mě život bez cíle a jestli mě něco nudí ještě víc, tak je to popírání vlastních ambicí. BiggBoss jasně komunikuje, že jsou nejlepší, protože na tom, aby byli nejlepší, dělaj. Ve finále je pak irelevantní, jestli je ten claim statisticky potvrzenej, důležitý je, že tohle tvrzení je bez diskuse uvěřitelný.
Pro mě tak byl logickej cíl, stát se součástí něčeho takovýho. Něčeho, co na sebe umí bejt pyšný za to, že se to někam dopracovalo, ale zároveň to nevidí jako cílovou čáru. Nepotřebuju bejt „nejalternativnější“ ani „nejprodávanější“, chci ale, aby lidi to, co dělám, vnímali jako dobře odvedenou práci a vývoj s jasným cílem dosaženou metu následně pokořit.
Jinej label, kterej u nás svoji kredibilitu prezentuje právě na týhle bázi, neznám. Jeho jediná nevýhoda je, že se pořád ještě úplně nevykopal z vlastní přežitý vyhraněnosti. Přitom má obrovskej potenciál přesáhnout svoje kořeny. Je na to už přece taky dost starej. Kořeny jsou a vždycky budou důležitý, ale až koruna stromu je jejich pýcha. A jedna větev korunu nedělá.
Bavili jsme se o tom po koncertě v Brně, kdy padl názor, že vydání Flesh Cadillacu u BiggBosse může pro někoho být překvapivý. Došli jsme ale k tomu, že to překvapení vlastně není na místě a že jde o logickou cestu, kterou by se label měl ubírat, nebát se jít do nových věcí, neustále to pokoušet. To je smysl přežití a stvrzení toho statusu i do budoucna, nebo ne?
Jde o to, čím chce BiggBoss vlastně bejt, což je rozhodnutí, který nezávisí ani na jednom z nás. Jak už jsem tak trochu nakous, ta exkluzivita, kterou každej label nabízí, má tu stinnou stránku, že o tobě podává jasnou informaci, stejně jako třeba příslušnost k politickýmu hnutí. Tou příslušností se hlásíš k názoru, kterej ten danej label razí. Pokud teda vůbec nějakej má. BiggBoss se ve všech směrech kromě hudby bez diskuse vyvíjí dopředu s každým svým dalším krokem. Má záběr, kterej dávno překonal hranice jediný subkultury. Přijde mi škoda, že v té primární složce, kterou je právě hudba, jako by ne a ne odbrzdit. To ale právě vůbec nemusí bejt chyba labelu. Lidi se naučili ho vnímat jako hiphopovej kolos, takže se těžko divit, že se jim před dveřma nešikujou kapely nebo interpreti jinejch žárnů. Ten první impuls totiž musí přijít zevnitř, a to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem s tímhle albem od začátku mířil právě na BiggBoss, protože jestli někdo jako já může bejt na BiggBossu, tak to přece dává to jasnej signál, že tenhle label je otevřenej ale sakra daleko širšímu spektru než jak ho máme léta zbytečně a povrchně zafixovanej.
Je mi jasný, že nejsem v žádným případě dostatečně „velký jméno“ na to, abych rozsvítil tenhle pomyslnej maják. Na druhou stranu tohle by byl přesně ten způsob přemýšlení, kterej nikdy nic nezmění. Kdybych takhle od začátku přemejšlel i já, nemám teď album na „hiphopovým labelu“ a ty bys mi nepokládal tuhle otázku.
Jakej ty máš vlastně vztah k rapu a vůbec celý hip-hopový subkultuře?
Budeš se dost divit, ale celej Lazer Viking je od začátku postavenej právě na trochu překroucenejch ozvěnách současnýho spektáklu hiphopu a rapu. Stačí vzpomenout na to pozdvižení, když před pár lety ohlásili, že Kanye bude headlinovat Glastonbury. To bylo geniální. A jeho následný vystoupení pro mě něco absolutně nevídanýho. Samotnej týpek s mikrákem na obří stagi s megalomanskou stěnou světel kolem sebe, kterej pouští tracky z iPodu a lidi na větvi. Je jedno, jestli si pak myslíš, že to bylo to nejlepší na světě, nebo totální dno. Důležitý je, že to zasáhlo úplně všechny.
U Kanyeho je totiž úplně fuk, jestli ho miluješ nebo ho ze srdce nenávidíš. Nemůžeš k němu totiž bejt lhostejnej. A to je jádro pudla. Nepotřebuješ slyšet jediný jeho album, ale vlastně ti nezbejvá než souhlasit, když bez špetky ironie prohlásí, že je největší rocková hvězda na světě. Protimluv neprotimluv, Kanye byl v tu chvíli největší rocková hvězda na světě, protože byl schopnej tuhle informaci komunikovat úplně všem a dostat z nich reakci.
Ten důvod proč je hiphop a kultura kolem něj dnes na tak nedosažitelným popovým výsluní je, že je daleko líp definovanej a proto i prodatelnej. Tím, že tahle subkultura byla vždycky založená na konceptu „rags to riches“ je jednoduše obrandovatelná, ale tenhle případnej úspěch je zároveň přirozenej vývoj, viz: „If you grew up with holes in your zapatos / You’d celebrate the minute you was having dough / I’m like fuck critics you can kiss my whole asshole / If you don’t like my lyrics you can press fast forward…“ Celý 99 Problems jsou vlastně daleko větší rock’n’roll než jakejkoliv rock’n’roll posledních pár dekád.
My, kluci od kytar, se prostě jenom musíme zase naučit místo: „Díky, že jste přišli,“ říkat: „Máte podělaný štěstí, že tady dneska můžete bejt!“ Pak se nám znovu uvolní cesta kamkoliv jen budeme chtít. Je sice hezkej pocit, dělat dobrou věc tím, že se vydáš na něčí koncert, protože by tam jinak nikdo nebyl, ale je daleko větší zážitek, když máš pocit, že jsi někde, kde se právě píše historie, ať už je sebeabsurdnější.
Přesně to mám na hiphopový kultuře, jak ji znám já, rád. Tu neoblomnou sebedůvěru. S tim se umim ztotožnit. Protože já v to, co dělám, bezvýhradně věřim, realizuju se v tom a nestydim se za to.
Jestli chceš vidět nejlpeší podělanou věc, co se právě teď děje široko daleko, doraž na nejbližší koncert Lazer Vikinga. Jestli na tenhle fakt nemíníš přistoupit, klidně jdi do prdele, nikdo ti to za zlý mít nebude.
Pokud tohle nejseš schopnej říct o tom, v čem se realizuješ ty, pravděpodobně to nestojí za řeč.
Co se Westa týče, stejný pocity mám, když sleduju koncert Radiohead letos na Lollapalooze, osobně jsem tam nebyl, ale jen ze záznamu mám pocit, že historie se psala i tam, je to mimořádně suverénní a intenzivní, emočně i hudebně, chci tím trochu navázat právě na Westa: myslíš, že právě tahle sebedůvěra je to, co u nás chybí? Co chybí ostatním „klukům od kytar“? Tys už se svou domácí kapelou Wild Tides do vystupování vnesl určitou dávku drzosti a neurvalosti, Pavel Turek to v Respektu popsal dokonale, když se o vás zmiňoval spíš jako o gangu než jako o kapele. V tomhle ohledu je pak hrozně zajímavý pozorovat reakce publika u nás. Lidi tady jakoby na to skutečně nebyli zvyklí, jakoby to brali buď jako formu útočný arogance anebo čistě jako vtip.
Lidi maj rádi svoje jistoty a pohodlí. Když jim ho jenom trošku vezmeš, nutíš je najednou reagovat. A to je jim často nepříjemný. Stačí si přečíst texty o našem koncertě se Sabrehartem na Colours of Ostrava. Všechny píšou to samý: Šel jsem tam, protože mi někdo řekl, že tam mám jít, tam dva divný týpci na pódiu, načež v půlce setu jeden spad, vyválel se v bahně, řekl: „Čau“, zahodil mikrák a byl konec. Rozdíl mezi textama přichází až v závěrech. „Jak si mohli něco takového dovolit?“ vs. „Maj na to, si něco takového dovolit.“
Nejvtipnější na tom je, že realita byla taková, že jsem se jenom během posledního songu po cestě do lidí zahák nohou o zábranu. Vůbec nic se nestalo. Zahráli jsme úplně normální set, ale všichni o tom mluvili, jako by se tam událo nevimco.
S Wild Tides za mnou zase po koncertech choděj lidi zklamaný, že jsem nikoho mezi písničkama neposlal do prdele jako za dob, kdy jsem ještě chlastal. Když hraju sám s Vikingem, jsou lidi zase smutný, že už nevystupuju ve slipech, kterejch se předtím štítili, ale teď jim chybí. Pak jsou zase ale šíleně překvapený, že jim během písniček beru mobily, když si mě natáčej. Stačí jim vyskočit na stůl a hned sahaj místo drinků po mobilech, aby si natočili, jak jim je skopáváš do klína.
To, že tvoji realitu vnímá většina jako nějakej podělanej performance art, je ale nakonec jejich problém. Já si přece nezvracim do huby, protože to je vrchol mýho vystoupení pro jejich pobavení, protože to vypadá autenticky. Dávim se, protože právě zpívám absolutně z posledního o bolesti, o něčem, co si nepotřebuje hrát na autenticitu, protože to realita je.
Nevim, kdy se objevila ta neviditelná zeď, ta klec, za kterou všichni čekaj, že budeš 60 minut poskakovat jako cvičená opička, mezi písničkama poslušně děkovat, a pak se nakonec ještě vrátíš zahrát jim všem na cestu domů přídavek, protože vlažně zatleskali a někdo možná i omylem hvízdnul.
Je mi fuk, na co jsou lidi zvyklí. Nemám proč ostatním kapelám říkat, co jim podle mě chybí. Nejsem tady od toho, abych někoho poučoval. Lazer Viking není workshop. Je tady od toho, aby na těch 30 minut, který trvá set, stanovil svoje pravidla a nekompromisně je po celou tu dobu uplatňoval. Jednodušší už to bejt přece ani nemůže: dělám si, co chci, a tobě dávam možnost dělat přesně to samý. Dávám ti možnost na chvíli přestat bejt jenom nečinným pozorovatelem a jít do toho celýho po hlavě se mnou. Zbytek už je jenom na tobě. Nejsou tu žádný hranice.
Jestli jsou Wild Tides gang, tak Lazer Viking je vůdce sebevražednýho kultu, kterej káže, abys v sobě zabil tu svoji podělanou vypiplanou pózu, protože tady tě nikdo za to, jakej jsi, soudit nepotřebuje a nebude.
Když jsem to naposled kontroloval, tak rock‘n’roll přece má bejt nebezpečnej, ne? Je fakt absurdní, že k tomu dneska stačí tak málo, jako jenom bejt sám sebou.
To be continued…
Lazer Viking: Flesh Cadillac v e-shopu / FB / BANDCAMP
Foto: Nona Catusanu
Rozhovor vedl Ondřej Čížek
