Dosud nejlepší filmové zpracování atentátu na říšského protektora Heydricha je strhující a naprosto zničující zážitek.
Režisér Sean Ellis vás okamžitě po zlověstném psaném prologu vrhá do jádra dění. Sledujete výsadek Josefa Gabčíka s Janem Kubišem a jejich rychlý přesun do protektorátní Prahy, atmosféra mnohdy připomíná Němcovy geniální Démanty noci. Jste v bezprostřední blízkosti obou ústředních postav a tak to zůstane až do tragického finále v mrazivé kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Nepustíte se jich, zároveň se jim ale nedostanete bůhvíjak na tělo, psychologizace je daná jasně hned z počátku, v rámci nastaveného tempa vyprávění není třeba se v ní nadále piplat. Jediné, co ji boří a deformuje je (mistrně zahraný) strach a nervozita z činu, který oba musí provést.
Anthropoid je film o zarážející statečnosti a strachu, jenž vyplývá z těžko představitelné oběti, kterou tehdy Gabčík s Kubišem, jejich kolegové, Praha a vůbec celá země musely podstoupit. Království Ellisovi zejména za kontrolovanou zběsilost i senzitivitu, s jakou příběh posílá vpřed. Za nepolevující ruční kameru, která posiluje dynamiku vyprávění, přitom ale jakkoliv nekazí přehled o pohybu postav a prostoru samotném. I za zvolený filmový materiál, jehož hrubost umocňuje autenticitu a dokumentární vyznění filmu – jeho sílu vtáhnout vás do jádra dění a pustit zpátky totálně vyčerpané až ve chvíli definitivně posledního výstřelu v kryptě. A také za to, s jakou lehkostí a soustředěností buduje a postupně ještě zesiluje šíleně drásavé napětí, které film protíná od první do poslední minuty.
Přesto, že historii a průběh a dopad atentátu znáte, jen velmi těžko dokážete popřít, že jste u celé řady mimořádně intenzivních, fyzicky vyčerpávajících scén přestali dýchat. Anthropoid je velký film o velkém tématu, přitom dokonale zbavený všech klišoidních okázalostí a stereotypů, které obdobné počiny mnohdy v neúnosné míře obsahují. Což jednoduše znovu přikládám umu zvoleného britského režiséra, scenáristy a kameramana v jedné osobě (!)…plus samozřejmě vkusu a péči české koprodukce v čele s Davidem Ondříčkem.
Pochybuji o tom, že pokud by snímek nakonec přeci jen dostal na starosti český filmař, dokázal by se tak ostře zbavit svým způsobem povinného patosu a emočního vydírání a zároveň bez jakýkoliv předsudků správně využít české herečky a herce pro větší či menší role, včetně lámané angličtiny nebo češtiny. Ellis je v tomhle ohledu suverénní v každém směru, pro velkohubé křeče tu jednoduše není prostor, nepatří sem. Anthropoid je právě díky jeho dravosti (a koncentraci na stěžejní cíl) v několika scénách mimořádně brutální a krutý, přesně jako doba, v níž se odehrává a kterou tak realisticky zachycuje.
Ano, Anthropoid historicky (téměř zcela) věrně ztvárňuje nejdůležitější odbojový čin 20. století a ano, v otázce emocí, myšlenek a názorů (nejenom) Gabčíka a Kubiše fabuluje, domýšlí si. Právě v tomhle ohledu může snadno připomenout geniálně zpracovaný (a v řadě ohledů obdobně minimalistický) román HHhH francouzského spisovatele Laurenta Bineta. Ten celou operaci zpracovává jako crossover faktografické a beletristické literatury s tím, že v momentech domýšlených dialogů se občas zastavuje a sebereflexivně se ptá sám sebe i aktuálních čtenářů, zda si něco takového může vůbec dovolit, zda oba hrdinové skutečně vůbec něco takového mohli cítit nebo si myslet. Velmi pochybuji o tom, že by Sean Ellis právě tento Binetův román minul a nebral ho v potaz jako jeden z klíčových inspiračních zdrojů minimálně pro nastavení charakterů a psychologie ústředních postav.
Nakonec tak nezbývá než doporučit absolvovat tuhle půvabnou trilogii: přečíst si Bineta, prožít si Anthropoid v kině s kvalitním obrazem a zvukem a nakonec i sám zavítat do zmiňované krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje, kde Gabčík, Kubiš, Valčík, Opálka, Bublík, Hrubý a Švarc díky své statečnosti a nezlomnosti odolávali nekompromisní nacistické přesile neskutečných šest hodin (tehdy doslova 7 mužů versus 800 nácků). Všechno to jsou mimořádně obohacující a zároveň krásně zničující zážitky. Fakt si to dejte.
Ondřej Čížek
