Kameraman Lukáš Masner se na pár týdnů nechal pohltit (ne)třeštícím New Yorkem, aby vtahujícím, ale plně autentickým způsobem zachytil jeho svérázný proměnlivý charakter. Jeho denní i noční tep, strhující dynamiku, různorodé barvy a odstíny i živoucí architektonické tvary. Jednoduše jeho ojedinělou atmosféru, kterou už dekády dotváří sama matka popkultura. Tohle je krátký hovor s Lukášem, doplněný sedmadvaceti snímky, které mluví za vše.
Manhattan jsi spatřil poprvé, co tě sejmulo nejvíc?
Nejmocnější byl okamžik, když jsem poprvé vystoupil z metra a viděl nad sebou mrakodrapy, naprosto nepředstavitelnou masu železa, skla a betonu. Člověk si sice může dopředu vytvořit představu o měřítku, o tom, jakou má tahle metropole barvu a dynamiku, ale právě ten první okamžik, kdy ho město obklopí a on si naplno uvědomí jeho velikost, je vážně jedinečný.
A večerní tep?
Podvečerní New York je krásný, skleněné tabule mrakodrapů odrážejí západ slunce, ulici protínají sytě červená světla policejních a hasičských vozů, všude spousta zvuků a ruchů. Připadal jsem si trochu divně, když jsem se musel uprostřed rušné ulice zastavit a mlčky se zakloněnou hlavou dívat k nejvyšším patrům těch monstrózních budov. Zároveň je New York nezvykle proměnlivý, každá čtvrť má svůj osobitý ráz, specifickou architekturu a náladu. Je to přeci jenom město, které nikdy nespí a skutečně ani chvíli nenudí.
Když jsi nám fotky ukazoval poprvé, režisér Víťa Hradil trefně u několika snímků poznamenal, jak moc mu atmosférou připomínají některé scény z filmů Davida Finchera. Ty fotky prostě mají filmovou image. Myslel jsi sám během focení na styl konkrétního režiséra?
Je to možná klišé, ale hned mě napadly filmy Metropolis a Blade Runner. Bez nich by to asi ani nešlo, hodně jsem ale myslel i na Stanleyho Kubricka, který se v mládí živil jako fotograf. Jeho dokumentární fotografie zachycující “všední New York” jsou poměrně syrové, ale už obsahují kompoziční strohost a preciznost známou z jeho pozdějších filmů, což mi imponuje. Moc mě baví i pojetí Christophera Nolana, jeho fascinaci architekturou naprosto rozumím, metropole v jeho tvorbě není pouhou kulisou, ale živoucí figurou. Jako bych při pohledu ze střechy Rockefellerova mrakodrapu viděl neproniknutelné noční Gotham City, jindy zase masivní hradbu věžáků jako vystřiženou z Inception. Tahle hra s reminiscencemi mě bavila moc.
Focení probíhalo spontánně nebo sis kompozice pečlivě rozmýšlel?
Nejsem profesionální fotograf, nikdy jsem se o fotografii moc nezajímal, takže i můj přístup je více intuitivní. Občas kompozici skutečně hledám, dokážu si v hrubých obrysech představit, odkud a s jakým objektivem se mi podaří pořídit povedenou fotku, ale tím asi moje schopnosti končí. Zbytek je o citu, vkusu a samozřejmě o štěstí. Líbí se mi poněkud sterilní a chladně symetrické kompozice, těm jsem se pokusil přiblížit nejvíc, vlastně se tím dostáváme zpátky k Fincherovi.
Všechno to v sobě má intenzitu a přirozené barvy, předpokládám, že ti většinou jde o přirozené světlo.
Obecně se nerad spoléhám na postprodukci, stejně tak mě nebaví umělohmotný a příliš křiklavý obraz. Každý zásah ve photoshopu chápu jen jako jemnou korekci, která má za úkol vyladit jednotlivé vrstvy, ne jako změnu jejich původního charakteru. New York je navíc velmi fotogenický, takže ve výsledku stačilo jen vytáhnout kontrast a místy přidat saturaci. Pár fotografií jsem nabarvil odvážněji, ale vždy si nechal i kopii v původní, surové podobě. Pořád lepší autentická vzpomínka než její pomíjivě módní odlesk.
Na co jsi to fotil?
Fotil jsem na fotoaparát Sony a7s II a měl k dispozici objektivy Canon 17-40mm f4 a Samyang 85mm.
Lukáši, díky a měj se skvěle
barbánek
Ondřej Čížek
