Rozhovor s architektem Tomášem Zavoralem. O neobyčejném, byť nerealizovaném návrhu na památník Jana Palacha, který by radikálně transformoval jeho rodný dům ve Všetatech na Mělnicku. V jednokolové veřejné soutěži nakonec skončil druhý. Přesto by v žádném případě neměl uniknout vaší pozornosti.
Interiér památníku jsi navrhl jako labyrint, proč?
Tomu předcházely dlouhé úvahy, studium Palachova života a jeho činu samotného. Jeho život nebyl nikterak snadný, snažil se něco dokázat a šel vlastní cestou. Dveře k úspěchu mu byly zavírány tehdejším režimem a on se proto vydával jinými směry, postupem času se jeho cílem stalo právě upozornění na tehdejší poměry. Vše mi připomínalo cestu labyrintem, z něhož mohl dojít k cíli jinak než klasickou cestou.
Bylo to vyčerpávající, to probírání se jeho životem a koncem?
Náročné bylo ztotožnit se s jeho osobností i činem. Názory na jeho počínání se často liší a mnozí je stále zpochybňují, pro mě byla v tomhle ohledu podstatná právě osobní návštěva jeho rodiště ve Všetatech. Malý domek u potoka s bývalým cukrářstvím Palachova otce pro něj fungoval jako základna, právě odtud chodíval na vlak a pak dále na gymnázium do Mělníka, později na studia do Prahy. I v mém návrhu je rodinný dům základnou, ze které vedou různé cesty, jen často slepé. Tvar pozemku pak formuje i celý objekt památníku samotného.
Dle tvého návrhu měl být Palachův rodný dům jakoby otisknutý do monumentálního betonového trojúhelníku, chápu to dobře? Z té původní stavby nemělo zůstat nic?
Dům otisklý není, je to stále ten samý, v podstatě jde o dostavbu rodinného domu. Nosné konstrukce zůstávají, k objektu je přistavěna nová struktura tvaru rovnoramenného trojúhelníku, výška je sjednocena a dispozice upravena do systému labyrintu. Demolici podléhají příčky, schodiště, krov a taktéž objekt v zahradě. Palach měl k rodišti a domu opravdu velké pouto, nemohl bych ho zbourat.
Labyrintem uvnitř bys návštěvníka vedl ke světlu jako symbolu uvědomění a poznání. Zahrada měla pak být místem, kde vydechneš a všechen ten nával vstřebáš?
Přesně tak, cesta labyrintem je ponurá až depresivní s několika málo světlými okamžiky. Po té tíži musí přijít uvolnění v nějakém poklidném místě. Koncepce návštěvy je od počátku plánována jako prožitková, z té si návštěvník vždy odnese nejvíc.
Vnímám to jako majestátní a v jistým ohledu brutální objekt, který je nepřehlédnutelný a razantní jako Palachův čin samotný. Dle vyjádření se ale porota zalekla toho, že “přináší zásadní změnu urbanistické situace nad únosnost místa v jeho historickém a současném urbanistickém kontextu”. Souhlasíš s tím? Dovedeš zpětně posoudit, co jsi třeba doopravdy podcenil?
Celý kontext místa to mění, je to podstatný památník zásadního aktu, žádná romantika. Návrh jsem tomu podřídil, památník Jana Palacha by rozhodně měl být svébytný a nekompromisní. Neřekl bych, že jsem něco podcenil.
Jak je to u nás s památníky na obecnější rovině? Myslíš, že tu třeba chybí obdobná radikálnost, jakou představoval tvůj nápad?
Myslím, že nejde o to být radikální, ale o vystižení podstaty věci, kterou památník vyjadřuje. Máme tu několik dobrých památníků, jmenoval bych ty v Liberci, Památník obětem komunismu, Památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti a Památník obětem šoa. To je nádhera, hodně působivé.
Vzalo ti formování toho návrhu něco?
V době práce na projektu jsem byl zaměstnán v jednom velkém ateliéru, kde jsme všichni pracovali na soutěží na Albertov. Termín odevzdání se tehdy kryl se soutěží památníku, pracoval jsem po nocích a o víkendech. Byla to šílená doba, ale bavilo mě to!
Na čem teď děláš, co chystáš?
Chystá se skvělá věc! S Jakubem Mandákem pracujeme na rekonstrukci stavení v Sudetech, v oblasti Českolipsko. Návrh se upravuje ještě v průběhu realizace, spousta věcí se řeší přímo na místě se řemeslníky, je to zábava. Taktéž připravuji projekt rekonstrukce domu u hradeb v Poličce a pergoly v Litomyšli. A chystám se i na jednu architektonickou soutěž, tak uvidíme.
kompletní výsledky soutěže
zavoralarchitekt.cz
Ondřej Čížek
