Radikální vizionářství architekta Josefa Havlíčka > Rozhovor s historikem Zdeňkem Lukešem

Rozhovor s historikem architektury Zdeňkem Lukešem. O díle a odkazu téměř zapomenutého architektonického génia Josefa Havlíčka. O jeho megalomanských mrakodrapových vizích, které předběhly dobu. O lásce k jehlanu, tvrdohlavosti a odporu k sorele. O tom, jaký byl vlastně člověk. A samozřejmě o neprávem přehlížených, leč odvážných a dodnes působivých stavbách, které v Česku vybudoval.

S architekturou Josefa Havlíčka se vůbec poprvé seznamuji díky textům Zdeňka Lukeše – publicisty, spisovatele a pedagoga, který stál v čele revitalizace Pražského hradu za éry Václava Havla. Většinou se s tím moc nepáře. Ve svých článcích se nikdy nezdržuje sáhodlouhými popisy, jde rovnou k věci, přitom vždy přesně vystihuje celky i detaily. O Havlíčkovi píše hned několikrát, pro mě je ale zásadní text s krásně trefným názvem Havlíčkovy pyramidální vize. Fascinaci jeho návrhy monumentálních staveb se zkrátka nedá ubránit. Vždy, když se k tomu textu vracím, říkám si, že panu Lukešovi jednou musím napsat a požádat ho o rozhovor právě na téma architektura Josefa Havlíčka. Ten čas přichází právě teď.

Havlíček studoval Akademii výtvarného umění v Praze u Josefa Gočára. Ovlivnil ho Gočárův styl a jeho vize? Při pohledu na Havlíčkovy nerealizované rozmáchlé nápady se mnohdy nabízí srovnání např. s Gočárovým impozantním návrhem na dostavbu Staroměstské radnice v Praze z roku 1909.
Gočár ho jistě ovlivnil, Havlíček byl takový solitér, hodně tvrdohlavý člověk, který se nebál experimentovat, právě v tom si byli dost podobní. Gočárův návrh dostavby Staroměstské radnice mladé architekty fascinoval a bezesporu mezi nimi byl i Havlíček. Možná, že jím byly ovlivněny i jeho pozdější studie jehlancových mrakodrapů.

Upřímně, co si o tom Gočárově nerealizovaném projektu myslíte?
Je zajímavé, že to byl návrh, který on sám bral smrtelně vážně. V momentě, kdy ho za něj kritizovali, se hájil argumentem, že v zadání bylo jasně řečeno, že má jít o novou výraznou dominantu Prahy. Už tehdy ale bylo jasné, že takový projekt nemůže vyhrát. V soutěži nakonec zvítězil stařičký neorenesancista Antonín Wiehl se svým dosti konvenčním návrhem. Mně se Gočárova pyramida líbí, je na ní vidět vliv Otto Wagnera, který sice nebyl jeho učitelem, ale studoval u něho Jan Kotěra i jeho kolega Pavel Janák.

V textu pro Lidové noviny jste napsal, že architekt Josef Havlíček “byl takovým Kaplickým své doby”. V čem konkrétně se to projevovalo? Mířily některé jeho návrhy k organické architektuře?
Spíš jsem měl na na mysli jeho nadčasové studie věžových domů z let 1946-1961. V tom předešel dobu o řadu let, podobně jako Kaplický svými vizemi ze 70. let. Havlíček se po válce vydal neprobádanou cestou a pokračoval v ní i v těžkých 50. letech, kdy se téměř všichni čeští architekti upnuli k povinné sorele neboli socialistickému realismu. Téma výškových staveb tady sice nebylo tabu, neboť vzorem byly moskevské mrakodrapy Stalinovy éry (např. Lomonosova univerzita a dalších šest věží či Palác kultury ve Varšavě), ale tyto budovy samozřejmě musely být pojednány právě ve stylu sorely. To Havlíček ignoroval, šel zkrátka tvrdohlavě vlastní cestou, bez ohledu na všeobecný trend. To bylo velmi odvážné, v totalitní éře mu za to hrozilo vězení.

Nakonec mu odepřeli místo profesora na pražské technice. Vedla ta jeho nenávist k sorele k tomu, že si ho dnes připomínáme primárně přes jeho klenoty, které zůstaly nakonec jen na papíře?
Tehdy mu profesoru slíbil děkan Jiří Štursa, stejně jako dalšímu Gočárovu žáku Richardu Podzemnému. Štursa mi ovšem líčil, jaké to tehdy vyvolalo pobouření u pravověrných představitelů sorely, takže než se vše administrativně vyřídilo, přišel nový děkan Antonín Černý, který jmenování okamžitě zrušil. Pro Havlíčka to byla velká rána. O jeho odporu k sorele se samozřejmě vědělo, on se s tím ostatně nijak netajil. Nadělal si tím mnoho nepřátel. V 50. letech se ale pak díky tomu dostal do určité izolace, což špatně nesl. Přes veškerou svou zatvrzelost a odpor k sorele byl však adorován hned po své smrti, a dokonce mu udělili titul zasloužilý umělec in-memoriam.

Jaký byl Josef Havlíček lidsky?
Myslím, že mezi studenty byl velmi oblíbený, on byl skutečně takový přímý člověk. Mluvil jsem s řadou lidí, kteří ho dobře znali, především s jeho manželkou sochařkou Martou Jiráskovou, nebo s architektem Zdeňkem Vávrou, jenž v jeho ateliéru ve Šmeralově ulici v Praze pracoval. Oba ho líčili jako bezprostředního člověka veselé povahy, prý rád chodil do hospody, setkával se s přáteli, nepůsobil jako intelektuál.

Proč si Havlíček tak oblíbil ty gigantické jehlanovité věže? Byl v tom nějaký skutečně funkční technologický účel, anebo šlo zkrátka o jeho životní fascinaci pyramidami a indiánskými týpí?
Týpí považoval za úžasnou konstrukci, velmi přirozenou a logickou. Věřil, že právě v tomto pojetí vězí budoucnost výškových staveb, na druhou stranu navrhoval také válcové budovy, které v té době nebyly obvyklé.

Pravděpodobně hodně čerpal ze zahraničí, že?
Ještě po válce byl členem organizace CIAM, která vznikla na podnět řady významných, pokrokově smýšlejících architektů. Hodně tak cestoval a doma měl řadu zahraničních časopisů. Jistě sledoval, co se ve světě děje, a byl tím ovlivněn. Je zřejmé, že v pozdní tvorbě preferoval organické tvary a pracoval s výraznou barevností svých staveb, což odráží i trendy v západní Evropě a Americe. Nejblíž měl asi k Oscaru Niemeyerovi nebo mexickým architektům, přesto si ale dokázal vytvořit osobitý styl.

Když se podíváme na jeho megalomanské návrhy přemostění nuselského údolí s devíti obytnými mrakodrapy z roku 1927 anebo na mrakodrapovou vizi Pražské city v oblasti Nového města ze 40. let, vše působí jako odpoutané vizionářství. Na kontext doby v Československu ovšem až jako sci-fi idea, u které je zpětně fascinující právě ona doba vzniku. Jak se na to díváte vy sám? Bavíme se o nadčasovosti? Anebo byl Havlíček totální utopista?
Byl to prostě vizionář. Ty návrhy vznikaly v době, kdy takové vize opravdu nebyly ničím zvláštním. Tehdy, a pak ještě v 60. letech, projektanti věřili v neomezené možnosti architektury, běžně se mluvilo o zániku tradičních měst se středověkou nebo klasicistní strukturou. Doba se ale vyvíjela jinak, lidé jsou dost sentimentální, a tak radikální proměnu měst nepřipustili. Což je asi dobře, neboť se ukázalo, že tzv. „zářící města“ nejsou příliš k životu. Sám jejich autor Le Corbusier později své nápady korigoval, protože rozvolněný urbanismus solitérních budov v zeleni přinášel problémy jak ekonomické, tak psychické, což ostatně dokládá i osud panelových sídlišť.

Havlíček společně s kolegou Karlem Honzíkem, architektem z Devětsilu, postavil v letech 1929-1934 Všeobecný penzijní ústav, dnes nazývaný Dům odborových svazů. Je to jedna z jeho nejvýraznějších stop u nás, čistý funkcionalismus. Jak na vás stavba působila a dodnes působí?
Je to trochu tvrdý zásah do dané lokality, ale budova je to krásná, i když bohužel dosti ošumělá. Skvělé jsou i interiéry, ty jsou překvapivě barevné. Celé je to vlastně uplatnění lecorbusierovské kompozice, tedy křížového půdorysu namísto obestavěného dvora. Ta budova dosud skrývá celou řadu zajímavých detailů, přesto je bohužel nedoceněná.

Havlíček byl vystudovaný umělec, spoluzaložil Devětsil, působil jako malíř a publicista, zmiňujeme se o něm jako o jedné z nejzajímavějších osobností avantgardní architektury 20. – 40. let 20. století. Jaký je podle vás Havlíčkův odkaz? Myslíte, že jeho tvorba a nerealizované projekty mají sílu inspirovat ještě dnes?
Určitě, zmínil bych třeba raně konstruktivistické paláce Habich a Chicago, dále Molochov, nádherný činžák v Letohradské ulici či lázeňský pavilon v Poděbradech. Anebo mlékárny v Zábřehu, Prachaticích a Strakonicích, které dělal s Josefem Hrubým a Františkem Kerhartem ještě někdy v hloubi 50. let. Přesto ale jde o čistě funkcionalistické stavby téměř poetického vyznění, které ale bohužel nejsou moc známé a kdoví, v jakém jsou dnes stavu. A samozřejmě nemůžeme vynechat jeho studii Darexu na Václavském náměstí s barevnou abstraktní fasádou – to je vážně čistý Brusel, přitom vznikl už v polovině 50. let. Havlíček byl jednoduše hvězdou a jeho dílo by si zasloužilo mnohem větší pozornost.

Něco mi říká, že jeho dílo lidé ještě docení. Důkazem je náš rozhovor nebo vaše články. Nevíte, zda se o něm nechystá nějaká kniha či výstava? Kniha Návrhy a stavby z 60. let je dnes už vlastně dost vzácná raritní záležitost…
To nevím, třeba se ale někdo té Havlíčkovy knihy ujme a vydá ji znovu, nejlépe se zasvěceným komentářem. Každopádně nám chybí současná velká monografie jak Josefa Havlíčka, tak jeho tehdejšího kolegy Karla Honzíka. Snad se jich dočkáme.

Soutěžní návrh Josefa Gočára na dostavbu pražské Staroměstské radnice (1909 / nerealizováno / VIZUALIZACE)

Petr Vorlík ve skvělé knize Český mrakodrap od Nakladatelství Paseka cituje z časopisu Styl z roku 1909: “Josef Gočár šokoval (dodnes) obtížně stravitelným, mimořádně odvážným návrhem. Kamenem obložené, modernistické budovy po obvodu bloku se sice měly přizpůsobovat okolní historické zástavbě; střed však zaujímala vzdušná stupňovitá věž ze skla a kovu, zářivý manifest nekritického optimismu nové doby.”

Havlíčkův soutěžní návrh na budovu nové radnice v Torontu (1958 / nerealizováno)

Přestavba “pražské city” (pohled z Petřína, “před a po” / nerealizováno)

Petr Vorlík: “Pokrokový architekt Josef Havlíček využil pozastavení stavebních aktivit v průběhu druhé světové války k nespoutanému fantazírování. Své úsilí v letech 1943-1945 soustředil zejména na dvě pražská území – Albertov a Nové město. (…). Na uvolněné ploše dle svých slov plánoval “strukturální přeměnu kamenného města na město zcela jiného druhu, jehož kvalitu lze stručně vyjádřit pojmem město-zahrada.” (…). Havlíčkovy úvahy poněkud drsně vykreslují sebevědomí nové doby a nekompromisní postoj mnoha pokrokových architektů. Jedinou přijatelnou reakcí na problémy historického a průmyslového města se stala rozsáhlá asanace, odvážná, velkorysá gesta, jasné linie a přehledně organizovaný svět.”

Soutěž na stavbu Nuselského mostu (1926-1927 / nerealizováno)

Petr Vorlík: “Bezesporu nejznámějším soutěžním návrhem je vize Josefa Havlíčka a Jaroslava Polívky s výmluvným názvem “Náklad hrazen výnosem”, kteří dali devíti pilířům mostu podobu robustních věžových obytných domů křížového půdorysu."

Havlíčkova studie Darexu na Václavském náměstí s barevnou abstraktní fasádou, dle Zdeňka Lukeše “vážně čistý Brusel”. Lukeš ještě mimo rozhovor dodává: “Havlíček byl dokonce malíř, byť poněkud naivní. Mimochodem, právě jako malíř se dostal do prvního Devětsilu, stejně jako jeho přítel Feuerstein.”

Všeobecný penzijní ústav, dnes Dům odborových svazů (Praha-Žižkov / 1929-1934)

Petr Vorlík: “Mladí architekti Josef Havlíček a Karel Honzík získali zakázku snů pouhé čtyři roky po absulotoriu vysoké školy. (…). Budova získala své místo v dějinách české moderní architektury nejenom svým hmotovým a dispozičním řešením, ale i nekompromisním abstraktním výrazem. (…). Jedinečná realizace nicméně kromě chvály přinesla i kritiku za “zmaření pražského panoramatu” a nečekaně hořké dozvuky.”

Věžáky ve stylu poválečného monumentalismu (sídliště Kladno-Rozdělov / 1953-1958)

Petr Vorlík: “Domy měly rovněž dva suterény s rozsáhlými kryty civilní obrany a na střechách krajních věží se ukrývaly pozorovatelny StB (vrcholila studená válka i sledování obyvatel). (…). Šestice kladensko-rozdělovských výškových domů se dodnes dochovala v unikátním stavu a patří k nejlepším projevům dobové produkce československého stavebnictví.”

FOTO: archiv Zdeňka Lukeše / Lidové noviny / Toronto Public Library / Martin Lukášek / Archiweb / kladnominule.cz / panelaci.cz

(za korektury díky moc Markovi Čermákovi, za fenomenální edit Ladě Brůnové a za studijní materiály Nakladatelství Paseka)

Rozhovor vedl Ondřej Čížek