Baumschlager Eberle: není potřeba šetřit energii, pokud ji vůbec nespotřebováváte.
Antivilla je zvnějšku tak zvláštně nehezká, až je to fascinující. Těžkopádně divná asymetrie čelní fasády, hrubý, betonem stříkaný plášť a brutální dešťový svod. Konverze kladivem obyčejného, utilitárního baráku. Kombinace klasických oken s bezrámovým zasklením DIY děr. Naprosto netknutý pozemek, protože veškeré peníze na jeho úpravu byly investovány do jediného stromu. Snižování nákladů a výsměch stavebním regulacím, hledání dokonalé formy a trochu i sousedům zdánlivě bez ohledu na estetiku nebo cokoli dalšího.
Antivilla ale není (jen) provokace a experiment v měřítku 1:1. Neortodoxní letní sídlo berlínského architekta je manifest udržitelného přístupu ke stavění a snaha o změnu současného pohledu na věc. A samozřejmě instantní klasika jak cokoli od Nicolase Jaara.
Arno Brandlhuber si v roce 2010 všiml pozemku ke koupi v oblíbené, rekreačně-jezerní oblasti nedaleko Berlína. Pozemek byl určen pro stavbu malého rodinného domu. Jeho jedinou nevýhodou byla budova staré továrny na spodní prádlo, kterou bylo potřeba nejprve eliminovat. Ale proč se draze zbavovat stavby s nenarušenou konstrukcí jen proto, aby byla nahrazena novou, která navíc kvůli regulacím může zabírat pouze pětinu původní plochy?
Stačí odstranit zbytečné (všechny) příčky, místo zateplení pokrýt stěny stříkaným betonem a o víkendu si s přáteli a perlíkem ad hoc prorazit nová okna. Krov nahradit masivní betonovou deskou tvořící strop, překlady a rovnou i terasu se sluneční lázní a sprchou. Rozdělit provoz domu na letní a zimní těžkými PVC závěsy (viz jemná linka lišty na stropu), které omezují používanou plochu a výrazně tak snížit spotřebu energie na vytápění: „Život v zimě je prostě menší a v létě větší. Jenom jsme na to zapomněli.“ Přízemí domu pronajmout kamarádovi sochaři a generovat příjem.
Arno Brandlhuber: není potřeba stavět udržitelně, pokud vůbec nestavíte.
David Neuhäusl
