Nemá cenu chodit kolem horký kaše: Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem si vzal český a česky nazpívaný album a strávil celej večer soustředěně nad jeho poslechem a bavil se textama, dumal nad nima a v některých momentech reflektoval svoje vlastní situace, životní detaily i celky. Jak to, že je to taková síla?
Na to se neptej mě, ale sám sebe. Dobrou písničku přece dělá právě to, že ji můžeš aplikovat na svůj vlastní život a svoji vlastní zkušenost. Nenutí ti svůj názor. Takže pokud máš vážně pocit, že songy na Sbohem & šátečku nějakým způsobem odrážej něco z tvýho života, mám z toho upřímnou radost, protože na začátku celý cesty, která končí touhle deskou, byla právě touha po tom, aby byl ten hlas nekompromisně slyšet.
Jako inspirace, ze kterých jsi čerpal, často uvádíš Neckáře nebo Olympic. Říkáš, že texty z té doby mají prostý kouzlo civilnosti českýho everymana, zbytečnýho českýho člověka, typickýho pro naši kulturu. Někdo by mohl říct, že na to jdete opačně, od americký tradice zpátky k českým kořenům. Na druhou stranu, Wild Tides v sobě minimálně textově vždycky odrážely něco, co k naší kultuře patří a zapadá do ní. Nebo ne?
Já se snažím držet pravidla „piš pouze o tom, co doopravdy znáš“. Stejně přistupuju i k psaní hudby. Nikdy bych se nechtěl dostat do situace, že bych na něco odkazoval nechtěně, nebo si odněkud půjčoval nevědomky. Nejvtipnější na tomhle albu je fakt, že se na Wild Tides vlastně vůbec nic nezměnilo. Spíš díky tomu přechodu k češtině jen vykrystalizovalo spoustu věcí, kterých si člověk na starších nahrávkách nemusel vůbec všimnout, nebo který na nich nebyly mou chybou dotažený. Tohle album totiž daleko víc než z český nebo americký tradice vychází z našich starších písniček a obrušuje to nedořečený nebo nedokonale vyřčený. Mluvím o tom vlastně skoro pořád, ale já se nejvíc bojím upadnutí v nějakou zajetou formu, bojím se mustrů a rozpoznatelných rukopisů, ale přesto mám tendenci dělat podvědomě často úplně to samý v bleděmodrým.
Jedno z rozloučení na tomhle albu je tím pádem taky právě s formou našich písniček, s naším „zvukem“, a to tím, že jsou na něm všechny dřívější náznaky a narážky konečně a definitivně dotažený a uzavřený. Tápat po tom, ze kterýho konkrétního kouta ty nápady a tendence původně vykvetly, je zbytečný. Populární, tedy umělá hudba, ať už je odkudkoliv, má společnýho jmenovatele ve svý západní tradici. Lokalizuje ji teprve až její kontext. To, že naše stará tvorba byla vždycky ověnčená všelijakým zámořským kovbojstvím a surfařstvím, což je něco, nad čím jsem se vždycky vztekal do ruda, je tak ve finále vlastně moje chyba, protože jsem ty songy nebyl schopnej napsat tak, aby nebyly zavádějící. Řekl bych ale, že tohle na Sbohem & šáteček nehrozí.
To asi rozhodně ne, ona jakoby tě ta čeština nutila být v mnoha ohledech mnohem konkrétnější a upřímnější, alespoň mám z těch textů, oproti dřívější tvorbě, takovej pocit. Co ale myslíš, že se stane teď? Čím bude ověnčený tohle album? Máš z toho přijetí strach, těšíš se, nebo seš prostě jen zvědavej?
Hele, nejhorší věc na světě jsou očekávání. Ať už se totiž stane cokoliv, nikdy to nebude přesně to, co sis sliboval. Podle mě je hloupý si takovejma blbostma otravovat život. Mám na práci lepší věci. Na přelomu července a srpna jdu nahrávat další album Lejzrovýho Vikinga, je potřeba taky pomalu ale jistě začít přemýšlet, kam se hnout dál s Přílivama a následně na tom začít dělat. Řekl bych, že nikdo z nás nechce, aby mi trvalo napsat další album zase přes dva roky, zároveň to ale nemůže bejt jenom nějaký absolutně zbytečný navázání na Sbohem & šáteček. Je potřeba to všechno zase zbourat a z těch trosek postavit něco úplně jinýho.
Říkáš, žes na tom dělal přes dva roky, ale co já vím, tak nahrávat jste jeli jenom po pár zkouškách. Jak a kdy teda začala celá tahle cesta k písničkám pro Sbohem & šáteček?
Tak on ten zakopanej pes tkví v tom, že já jsem během těch dvou let napsal desky čtyři. Dva Lazer Vikingy a dvoje Wild Tides. Jenže ta deska, která předcházela Sbohem & šátečku nikdy nespatřila a nespatří světlo světa. Hrál jsem ji celou jenom jednou naživo v Café V lese na tom prvním koncertu potom, co jsem vylez z blázince, kde jsem se jal dopsat I Only Miss You When You’re Gone z dvoupísňovýho singlu do asi třičtvrtěhodinovýho ryze písničkářskýho LPčka, který se jmenovalo Hell Camino.
Zásadní problém ovšem byl, že Hell Camino byla uplakaná sebelítostivá sračka. Přesto pro mě ale bylo důležitý se z těch věcí vypsat. Stejně zásadní pak ovšem bylo to i nechat ležet hluboko na dně pomyslnýho šuplíku. Písničky na Sbohem & šáteček jsou pak často odpovědi právě na přání, prosby a planý očekávání, kterých bylo Hell Camino plný k prasknutí. Tam kde Hell Camino omlouvalo mý sráčovství, žebralo o odpuštění a slibovalo lepší zítřky, Sbohem & šáteček nekompromisně pálí mosty. Nezabývá se budoucností, jenom radikálně odřezává minulost s vědomím, že současnost je absolutně nejistá.
Když se ještě jednou vrátím k těm inspiracím – vliv toho, co se v Československu na kulturní scéně dělo v 60. letech, je na Sbohem & šátečku neoddiskutovatelný.
Myslím, že je důležitý se na to celý dívat z ještě daleko širšího úhlu. Problém populární hudby je, byl a vždycky bude, že musí být relevantní své době, tudíž je to vývar z pouze několika klíčovejch ingrediencí a slov, které ve většině případů zdánlivě nemají životnost delší než právě dekádu. Třeba v padesátkách všem holkám z písniček bylo přece sladkejch šestnáct a čekaly u telefonů, až jim zavolá jejich vysněnej milenec za libých zvuků C, teskného A moll, F a G. Teď je rok 2017. A co se změnilo za těch šedesát let? Velký kulový. Akorát pevnou linku nahradil FaceTime, kterej za dalších pár desítek let bude pro dospívající generaci možná stejně obskurní jako kouzelný sluchátko Macha a Šebestový. Ty písničky dělí přes půl století, ale jsou v jádru to samý přes kopírák, akorát nevinnost vystřídala daleko vulgárnější doslovnost a celkově agresivnější podání, nýbrž nám, konzumentům popu, už dobrejch pár let krní představivost a schopnost udržet pozornost dýl než pár sekund.
Dnešní mainstream je tak spíše než o hledání vlastního svébytného jazyka, o hledání pomíjivé formy nového neotřelého zvuku, kterej bude příští tejden stará zpráva, ovšem za svůj jepičí život otočí maximum hlav. Je ale důležitý dodat, že na tom není nic špatnýho. Každej trend jenom hledá ideální komunikační kanál s co nejširším publikem. Mě ale zajímá něco úplně jinýho. Třeba, co vlastně dělá písničku nadčasovou? Proč některý písničky přežívaj generaci za generací a některý ještě nabývaj na síle? Jak se stane, že umělá, ve svým zárodku navíc původně subkulturní hudba vlastně časem zlidoví? A který písničky takhle fungujou pro mě a proč?
Tu touhu najít na tyhle otázky odpověď ve mně pak strašně krmí ta současná fascinace smrtí s Davidem Bowiem v čele, která ale zároveň otvírá trochu jiný téma. A to, proč nám tady v tý naší kotlince tak strašně málo záleží na našich vlastních hrdinech. Na tuhle část otázky je ta odpověď už ale bohužel celkem jednoduchá. Naše generace totiž většinou ani neví, že ty lidi tak vůbec můžeme vnímat. Jsou nám spíš k smíchu, ač nevíme, čemu se vlastně smějem. Zato si ale konstantně stěžujeme, jak ta naše hudba stojí za vyližprdel a vůbec nám nedochází, že by to třeba mohlo bejt tím, že se neustále jenom snažíme napodobovat svý světový současníky, kteří ale budou na věky věků o několik kroků napřed, neboť v reálu vyčkáváme, až se něco stane, a pak to ještě navrch musíme prohnat Google překladačem, abychom vůbec věděli, o co to teda vlastně jde.
Se pak těžko divit, že z toho máme všichni tvůrčí krizi a chytáme se zbrkle každýho stébla, než abychom se raději na chvíli zastavili a přiznali si, že tudy možná cesta tak úplně nevede.
Hodně hudby je u nás hloupý nebo spíš zbabělý právě na úrovni toho, že emoce musí být jasně rozpoznatelný po formální i obsahový stránce, druhá věc pak jsou písmenkový polívky a banální metafory nebo rýmovačky na první dobrou. Ten styl, kterej vynášíte na Sbohem & šáteček, jakoby se vytratil úplně. Možná je to daný tím, že se toho lidí bojí, nebo je to pro někoho až příliš zatížený dnešním ponětím o době vzniku těch věcí.
A není to celý náhodou tím, že se většina tuzemských muzikantů, kteří maj odvahu zpívat v mateřštině, snaží psát podle zahraničního modelu, jehož forma je jasně spojená s jeho příslušným jazykem? Je to vlastně celkem obdivuhodný. To, co ty nazýváš hloupý a zbabělý je přece zajetej celosvětovej popovej standard. Akorát v tom cizím jazyce ho nevnímáš primárně, neútočí na tvoje smysly v takový síle. Čeština je krásnej, komplexní, ale zato nemilosrdně doslovnej jazyk. Angličtina ho sice může na první pohled hravě překonat v libozvučnosti, ale je oproti němu zároveň prázdná a vágní. Čeština je prostě jazyk, kterej vyžaduje vypravěče. Jenže ty nejlepší písničky jsou přece právě o příbězích, ne? Problém netkví v jazyce jako takovém, ale v nepochopení jeho aplikace.
A ty ses s češtinou pral jak? Jak dlouho jsi to psal, případně přepisoval? Některý texty, jako Úplně to samý, jsou těžký a silný ve svý upřímnosti, Z komínů stoupá dým je zase temnější a imaginativnější věc, každej song a text jsou laděný jinak.
Nemám pocit, že bych se s češtinou musel nějak prát. Vždyť je to můj rodnej jazyk, kterej mi bude do smrti daleko bližším vyjadřovacím prostředkem než cokoliv jinýho. Ať už se gramaticky a stylisticky orientuješ v jakýmkoliv jazyce sebelíp, tvoje slovní zásoba bude vždy omezená tvým osobním prožitkem. Moje angličtina je v základu těžce ovlivněná populární kulturou přelomu tisíciletí, jakejkoliv její další vývoj je tvořenej uměle, má svý jasný hranice, který musím sám vědomě posouvat postupně tam, kam potřebuju, podle toho, o čem chci mluvit, nebo o čem zrovna píšu. Moje čeština oproti tomu disponuje daleko obsáhlejší přirozenou životní zkušeností, ač má zároveň daleko větší limity třeba právě na poli kultury a literatury. A právě proto je mi ta poloha na Sbohem & šátečku tak blízká. Ten jazyk a poetika, která mu vévodí, totiž nevychází za hranice velmi omezenýho počtu zdrojů. Tím se ale dostáváme k té prokleté Hlavě XXII. Pokud totiž vycházím primárně řekněme z Hraběte a Kainara, tak jenom pokračuju v jejich cestě, která ale začíná u Kainarovy úchylky na americkej swing a u Hraběte zas s beat generation.
Takže já, ač můžu o život tvrdit, že jsem napsal ryze český album, neudělám ani prd s tím, že stojí na nepopiratelným americkým prazákladě, co se textů i hudby týče. Na druhou stranu ale právě vědomí a respektování týhle tradice je šíleně důležitý k tomu, se z toho uzlu bejt schopnej vyplést s něčím, co aspoň pro mě osobně zohledňuje všechny vrstvy. Bez znalosti linie, která definuje formu, kterou jsem se rozhod použít, bych totiž balancoval na strašně tenkým ledě a víc než pravděpodobně skončil s něčím, co by přinejlepším kulhalo a nemělo by žádnou šanci obstát v boji se zubem času, což je něco, na co podle mě trpí všechny předchozí nahrávky Wild Tides.
Možná to vysvětluju zbytečně komplikovaně. Já si prostě jenom stojim za tím, že chceš-li vytvořit něco novýho, musíš u každýho kroku vědět, co přesně děláš a proč. Toho ale nikdy nedosáhneš bez znalosti toho, co ti v dané věci předcházelo. Nic se přece nikdy nestalo ani nestane jenom tak. Takže zatímco ty můžeš mít pocit, že na Sbohem & šátečku je deset písniček, který jakoby byly každej pes jiná ves, já ti můžu s jistotou říct, že na tom albu je spíš jenom deset variací na jediný ústřední téma. Je to vlastně takovejch deset pohlednic ze stejnýho místa, který jsou ale všechny podepsaný jedním jménem.
Pokračování příště…
Foto: Michal Budinský
Rozhovor vedl Ondřej Čížek
