Prudce stylová oslava braku, lidskosti, přátelství a touhy tvořit za každou cenu, která na své podmanivosti neztrácí ani třiadvacet let od světové premiéry.
Píše se rok 1992. Nirvana vysílá do éteru bouři jménem Nevermind, prezidentské volby se chystá vyhrát kudrnáč Bill Clinton, Oscary neválcuje konspirační JFK, ale mrazivá klaustrofobie Mlčení jehňátek a Tim Burton mimochodem do kin tlačí magickou depresi jménem Batman Returns.
U Warner Bros nejsou spokojeni s filmem samotným ani s tržbami po netopýří Americe, natož Evropě. Do značné míry se na výdělcích odráží tsunami reakcí naštvaných rodičů, jejichž děti vážně nerozdýchaly tragicky činícího a vypadajícího Penguina, jenž se chystá utopit všechny prvorozence v Gotham City. A dál? Burton, ač by z počátku chtěl, je odstaven od myšlenek na Batmana 3 a studio mu něžně naznačuje, aby si našel jiný, k svému stylu bližší projekt. Producentsky i citelnými tvůrčími zásahy sice šéfuje klasiku Nightmare Before Christmas , jeho touhy ovšem míří k hranému dějství. Na stůl mu v zaprášené kanceláři v Hollywoodu přistává scénář tandemu Scott Alexander & Larry Karaszewski. Jde o velmi odpoutanou adaptaci knihy píšícího hudebníka Rudolpha Greye s názvem Nightmare of Ecstasy. Tedy o biografii nakažlivého optimisty, veterána z 2. světové války, transvesisty a doživotního diletanta, jemuž historie na základě jeho vyšinutých, dnes už legendárních propadáků typu Plan 9 From Outer Space přiřkla visačku s titulkem „nejhorší režisér všech dob“ – Edwarda D. Wooda Juniora.
Černobílé oči
Není co řešit, Burton coby sám hrdý outsider s pochopením pro všechny prapodivné a prapodivně posmutnělé existence má zkrátka svůj, na míru šitý materiál. Ze scénáře je údajně natolik nadšený, že odmítá jakékoliv, byť sebemenší změny, k ruce si znovu bere německého kameramana s ukrajinskými kořeny Stefana Czapského (krom Wooda společně spáchali Střihorukého Edwarda a právě druhého Batmana) a v opětované spolupráci s producentkou Denisou Di Novi pod křídly Touchstone Pictures natáčí film s prostým názvem Ed Wood. V překvapivém a velmi otevřeném rozhovoru s všestranným publicistou Davidem Breskinem pro Rolling Stone Burton přiznává, že černobílý materiál volí spíš z praktických důvodů – během přípravných rozprav s kameramanem mu totiž dochází, že všechny persóny, o nichž se chystá vyprávět, zná (jejich barvu očí např.) pouze a jedině z oblíbených černobílých hororů.
Mimořádně elegantní a senzitivní pocta králi nevkusu stojí 18 milionů dolarů, Burton se dobrovolně vzdává honoráře za režii a z kin po USA nakonec dostává necelých 6 milionů dolarů. Do kin ve zbytku světa se film dostává velmi sporadicky, u nás dokonce nevychází ani na VHS a později ani na DVD. Z ocenění pro „artovou burtonovku“ jsou ve finále ve hře Zlaté Glóby i Oscaři s tím, že obě sošky si nakonec odnáší jen Martin Landau za soustředěné ztvárnění fenoménu jménem Béla Lugosi (vedlejší role). This is the end.
Srdce v morfiu
Píše se rok 2017. Jistotou je fakt, že Ed Wood zraje jako víno. Až je dost neuvěřitelné, že někdo, kdo se během svého života proslaví bezbřehou naivitou a absolutním neumětelstvím, je po své smrti poctěn filmem, v němž k dokonalé synergii dochází úplně všechny filmové složky. Burton přes černobílou citlivě vykresluje barvitý a bizarní lunapark, jemuž šéfuje Johnny Depp, nádherně ztělesňující permanentně nadšené a natěšené tvořivé dítě, které odmítá (nebo spíš ani nemůže) nikdy dospět. Jeho performance staví na stupidním vysmátém šklebu, křečovitých pohybech a gestech a přiškrceném hlasu. Dle vlastních slov během příprav na roli vychází z Tin Mana z Čaroděje ze země Oz, stejně tak ale inspiraci nasává ze slavných familiárních projevů Ronalda Reagana (40. prezident USA a rovněž bývalá hollywoodská star), jenž dle Deppa oplýval minimálně stejně „slepým optimismem“ jako Wood. A po jeho boku je tu onen již zmiňovaný velikán – Martin Landau coby excentrická vyhasínají legenda Béla Lugosi, tedy americký herec s maďarskými kořeny, který nejprve suverénně kouzlí v roli hraběte Draculy (1931), aby na sklonku života finišoval coby nevrlý osamělý stařík s těžkou závislostí na morfiu.
Deppovo vystoupení je nejsilnější v momentech, kdy Woodovo sebestředné nadšení přivádí do dětinské křečovitosti a hysterie. Landau obdobně kraluje v okamžicích, kdy Lugosiho feťácké nabuzení kulminuje do teatrálního předvádění se, tedy do stínů vlastní minulosti, kdy skutečně býval jednou z nejvlivnějších figur filmového hororu.
Burton na pozadí kreací obou strašáků formuje stylově vypiplanou vizi USA 50. let 20. století prodchnutou estetikou klasického noiru, německého expresionismu a samozřejmě soudobého brakového hororu „atomového věku“. Kamerové jízdy detailně propracovanými miniaturami, dobově přesné kulisy, rekvizity, make-up a masky i natáčecí techniky a koneckonců i hravá a vtipná hudba Howarda Shora – to vše Burtonovi krásně nahrává k plnému dotvoření silného diváckého zážitku. Ed Wood funguje jako životopisné, převážně konverzační komediální drama i jako vyšperkovaná pohlednice z roku 1952. A zaručeně i jako jeden z filmařsky nejčistších režisérových počinů, jehož uvolněnost a spontaneita vyplývají z oproštění se od těžkotonážní studiové zodpovědnosti i z úniku z gigantických natáčecích hal ven na čerstvý vzduch, k tvorbě v přirozeném prostředí.
Láska příšerná
Jak už ale před třiadvaceti lety ve své recenzi výstižně napsal slavný kritik Roger Ebert, skutečným bijícím srdcem snímku je přes veškerou Burtonovu kreativní energii z jiné dimenze především příběh o přátelství mezi oba podivíny – Woodem a Lugosim.
Na jedné straně zoufale netalentovaný, ovšem krystalicky čistý, tedy naivní a upřímný srdcař a zároveň horlivý obdivovatel Orsona Wellese, který slepě věří, že „jeho“ Občanem Kanem se skutečně stane blábol o UFO a vykradačích hrobů, kvůli jehož dofinancování nechává celý svůj štáb pokřtít pod křídly baptistické církve v Beverly Hills. Na straně druhé pak ona padlá hororová hvězda, jež se z popela hrabe pouze a jedině díky hutným dávkám morfia – smutná troska, upřímně toužící po lidské pozornosti a pomoci. Navzájem se doplňují, respektují se, potřebují se. Vztah mezi nimi je jako vztah mezi chřadnoucím otcem a obdivujícím synem, jako mezi Burtonem a jeho životním idolem, obdobně ikonickým hercem Vincentem Pricem.
Právě na základě téhle chemie přátelství mezi Woodem a Lugosim, mezi Deppem a Landauem, v jádru filmu ožívá palčivá melancholie, tragičnost a především lidskost. Ed Wood je díky tomuto elementu velmi intimním (a pro Burtona bezpochyby osobním) dojemným příběhem o vztahu mezi vysokým a nízkým uměním, mezi skomírajícím odmítnutým klenotem a čirým brakem, který je díky své odhalenosti a přirozenosti to jediné, co onomu pokladu ještě může dodat alespoň nějaký smysl.
Ed Wood je tak i ukázkovým příkladem toho, že pokud se vysoké a nízké přirozeně a elegantně protnou, mohou vzniknout skutečně velké věci, které ustojí nápor laického i odborného mínění, jednoduše zátěž času. Burton byl v roce 1994 strůjcem tohoto příběhu/příkladu a jednoduše v téhle době stál na svém absolutním tvůrčím vrcholu. Trvalo naštěstí ještě pár dalších filmů, než z něho sám dobrovolně a poklidně sestoupil zpátky na zem.
Pointa (přilétla z Marsu!)
Burton ve zmiňovaném interview pro Rolling Stone vtipně popisuje, jak lze béčkovou kinematografii 50. let vnímat skrze postavení monster a jejich lidských protějšků. Dle něho jsou právě titulní příšery v příbězích jedinými nositeli skutečných emocí a charakterů, zatímco lidské postavy většinou působí jako strnulé sochy jednající jako stroje bez jakékoliv spontaneity. Nejenom z vlastního dětství, ale právě i z tohoto základu pochází Burtonova fascinace nepochopenými jedinci, které společnost všeobecně vnímá jako zrůdy, aniž by si uvědomovala, že reálná zrůdnost je zakořeněna primárně v ní samotné. V Ed Woodovi jsou sympatickými burtonovskými „příšerami“ samozřejmě jak titulní režisér, tak smutná draculovská ikona.
Jako definitivní tečku za poklonou „nejhoršímu režisérovi všech dob“ pak lze vnímat hned Burtonův následující film – komediální sci-fi Mars Attacks! (1996). V ní natolik okatě operuje s dementními dialogy, kostrbatými efekty a neuvěřitelně obskurními momenty až vlastně buduje dokonale pitomý filmový pastiš, pro jehož zhlédnutí by se Edward D. Wood Junior vydrápal z vlastního hrobu.
Ondřej Čížek
