Příběh „Supersonics“, tedy automobilů s karoserií inspirovanou raketami a letouny s proudovými motory překonávajícími rychlost zvuku (Bell X-1), se začal psát v roce 1953. Termín „Supersonic“ ve spojitosti s tvary karoserií zavedl italský designér Giovanni Savonuzzi, tehdy jedna z hlavních postav Carrozzeria Ghia. Ale pěkně od začátku…
Vše začalo ještě dřív – v roce 1952, kdy švýcarský závodník Robert Fehlmann jezdící na Alfa Romeo oslovil známého úpravce Alfa Romeo – Virgilia Conrera, aby mu připravil závodní vůz pro Mille Miglia 1953 na trase Brescia-Řím-Brescia. Virgilio Conrero je znám také díky spolupráci s Lancií či Lotusem. Virgilio dostal za úkol postavit závodní vůz na základu Alfy Romeo 1900C Sprint s díly z Lancia Aurelia a Fiat 1400. Nejdůležitější úpravou však byla úprava hlavy válců a výměna klasických SU karburátorů za 3 dvojité karburátory Weber, což mělo za následek vzrůst výkonu z původních 160 na 220 koní. S takto vyladěným motorem oslovil svého dobrého přítele Giovanni Savonuzziho, pracujícího u karosárny Ghia, aby navrhl karoserii reflektující tehdejší dobu – nízké linie, dlouhá kapota, nízká střecha, zadní světlomety připomínající výfuky proudových motorů, zadní okno tvořené zaobleným plexisklem a z profilu jasně šípovitý tvar karoserie. Ghia byla po válce opět na vzestupu a to i navzdory smrti svého zakladatele – Giacinta Ghia v roce 1944. Díky takovým odvážným realizacím si dále v budoucnu budovala své jméno a není tedy náhodou, že po nějaký čas sloužila jako základna jménům: Boano, Frua, Michelotti a samozřejmě Savonuzzi.
Tak se tedy stalo a v roce 1953 byl závodní vůz Alfa Romeo 1900 s karoserií Ghia prezentován na výstavě Salone di Torino, kde pro své tvary naprosto uchvátil veřejnost. Jeho osud bohužel šťastný nebyl. Závod Mille Miglia nedokončil a při hromadné kolizi skončil v plamenech. Sám Conrero ale trosky zachránil, opravil a postavil na nich další vůz s karoserií tvaru barchetta. Myšlenku karoserií „Supersonica“ zachránil obchodní ředitel Ghia – Luigi Segre, který díky jejímu obrovskému úspěchu požádal Savonuzziho, aby vytvořil omezenou sérii vozů na platformách Fiat 8V (cenově byly dostupnější oproti konkurenci Alfa Romeo či Maserati). Série čítala rovných 14 kusů takto karosovaných Fiatů. Do dnešní doby se jich bohužel dochovalo jen 10. Celkem však mezi léty 1953-1956 vzniklo 20 vozů s karoserií Ghia „Supersonica“. Tedy první Alfa Romeo-Conrero 1900C Ghia, 14 Fiatů 8V Ghia, 1 Desoto Adventurer II. Ghia a konečně 3 kusy Jaguaru XK120 Supersonic a jeden naprosto raritní Aston Martin DB2/4 MK II Supersonic.
Alfa Romeo 1900C Sprint Ghia
Fiat 8V Ghia
Desoto Adventurer II Ghia
Dva z těchto jedinečných Jaguarů si přes francouzského prodejce Jaguarů Royal-Elysées Delecroix objednal jistý Monsieur Mallpeli, obchodník z Lyonu. Osud třetího byl později zpečetěn přestavbou na Shelby Cobra… Jeden ze dvou Mallpeliho Jaguarů je o to víc jedinečný, neboť je zřejmě nejrychlejším Jaguarem XK120. Pod kapotou mu totiž zůstal Conrerem odladěný motor s třemi karburátory Weber, modifikovanou hlavou válců a s 220 koňmi. Nemluvě o tom, že samotné tovární XK120 bylo považováno za jedno z nejrychlejších vozidel své doby. XK120 Supersonic měly tedy motor V6 o objemu 3,4 litru, čtyřstupňovou manuální převodovku, nezávislé zavěšení předních kol s vinutými pružinami, zadní tuhou nápravu s poloeliptickými listovými pružinami, bubnové brzdy na všech kolech a rozvor 2591mm. Protože ale Monsieur Mallpeli nikdy za své Jaguary nezaplatil, díky zapletení do nelegálního obchodu, finančním podvodům a následně tedy i problémům se zákonem, musely se tyto dva nádherné kusy vrátit zpět k prodejci Royal-Elysées a do současnosti ještě několikrát měnili majitele. Jsou však úchvatným důkazem propojení leteckého průmyslu s automobilovým. Podobně jako v článku o Aston Martin Lagonda s Filipem Turkem, presidentem českého Jaguar Clubu. Odkazují na nadšení z tehdejšího technického pokroku, koneckonců ovlivnily i design amerických Cadillaců z 50. a 60. let. V roce svého vzniku (1954), kdy byly představeny na Paris a London Motor Show, se vryly do paměti veřejnosti a legendami zůstávají dodnes. V neposlední řadě jsou důkazem skvělého výsledku z propojení britské a italské spolupráce. Nemnoho Jaguarů se může pyšnit italským kabátem…
Jaguar XK120 Ghia
U Aston Martin DB2/4 MK II Supersonic jsou informace o jeho historii bohužel nekompletní. Prameny uvádějí, že si jej objednal jistý Richard Cox Cowell, rekordní sportovec ve vodním lyžování, přímo u Dawida Browna. Vůz měl být darem pro Cowellovu novou manželku, Gail Whitney Vanderbilt, dceru významného obchodníka, vládního úředníka, filmového producenta, majitele dostihové stáje a filantropa – Cornelia Vanderbilt Whitney, která žila v 50. letech se svým novým manželem na jihu Francie. Ještě před Gail měl ale vůz po velice krátkou dobu ve vlastnictví známý závodník formule 1 a pravidelný účastník Grand Prix – Harry Schell, americký emigrant žijící také na jihu Francie. Byl to právě Schell, kdo představil světu tento úchvatný vůz v dubnu 1956 na autosalonu v Turíně a poté jej pár týdnů proháněl po Azurovém pobřeží, než skončil v rukou Gail. Naštěstí stihl být s Astonem vyfotografován pro magazín Quattroruote v článku, kde významní závodníci jako: Fangio či Collins píší o svých osobních vozech. Gail Whitney Vanderbilt si vozu dlouho neužila, v roce 1957 byl prodán známému sběrateli Robertu M. Lee, pak zpět Cowellovi a poté několikrát měnil další majitele a stejně s tím i podlehl i menším vizuálním úpravám. Údajně měl skončit na opuštěné čerpací stanici v Detroitu, kde byl objeven Brianem Josephem až v první polovině 70. let. Ten v roce 2003 započal velice složitou, nákladnou a detailní renovaci. Vůz se dnes až na barvu interiéru a karoserie nachází v naprosto dokonalém stavu, složen pouze z originálních dílů a přesně podle továrních specifikací Aston Martin. Z celého počtu 20 Supersonics se práve tento Aston odlišuje důležitým designovým prvkem v podobě prohnutého chromovaného předního nárazníku.
Aston Martin DB2/4 MK II Supersonic je postaven na podvozku klasické DB2/4 Mk II, pod kapotou má modernizovaný řadový šestiválec Lagonda 2,9l o výkonu 182 koňských sil. Původní verze měla výkon pouze 140, nebo 165 koní. Zvýšení výkonu bylo mimo jiné dosaženo osazením větších ventilů, vačkovou hřídelí s větším zdvihem a trojitými karburátory Weber. Ve voze se nacházela čtyřstupňová manuální převodovka, která společně s nastavením podvozku a celkovým odladěním vozu zajišťovala spíše komfort a příjemné cestování na delší trasy, než aby mířila na ukrajování setinek při závodění na okruhu. Tato DB2/4 MK II Superconic je důležitá i z jiného důvodu. Z produkce Aston Martin jsou laické veřejnosti spíše známy modely DB5, DB6 apod., což je veliká škoda. Model DB2 je totiž pro značku fatálně důležitý. Je to druhý model, který se vyráběl bezprostředně po válce, tedy v období, kdy sice panovala ve společnosti euforie, ale ekonomická situace mnohých podniků nebyla nejlepší. Jeho úspěch ovlivnil budoucí směr značky. Projekty jako Supersonic Ghia měly tehdy každopádně pozitivní vliv na fungování Astonu, stejně jako na úspěch dalších modelů. Jde tedy o naprosto úchvatnou kombinaci, základem je model, který rozhodl, zda Aston Martin přežije poválečné období a k tomu ještě dostal karoserii od legendy Ghia – Giovanni Savonuzziho s tvarem, který poukazuje na pokoření nadzvukové rychlosti člověkem a strojem. To vše v jediném exempláři na světě.
Aston Martin DB2/4 MK II
Zed P
