Letos v červenci do kin vstupuje jubilejní desátý celovečerák režiséra Christophera Nolana – válečné drama Dunkirk o největší evakuační akci v dějinách lidstva. Označení „válečné“ je už ale teď zavádějící neb sám režisér minimálně jednou zdůraznil, že jeho film bude volně přístupný od 13let, čímž rozhodně nezapadá do kolonky klasických war movies.
„Všechny moje blockbustery měly vždy PG-13 (Parental Guidance Suggested – pro diváky mladší 13let se doporučuje rodičovský doprovod – pozn.autora článku). V rámci takového ratingu se mi točí nejlépe, Dunkirk navíc není klasický válečný film, ale příběh o síle přežít a v první řadě film o obrovském napětí. Od začátku pracujeme s mimořádnou intenzitou, která ale vůbec nesouvisí s násilím a krvavostí bitevních scén, které už tak i tak byly bravurně natočeny v řadě předešlých počinů. Snažíme se tenhle notorický známý příběh pojmout jiným způsobem, zachytit různé zkušenosti různých účastníků celé události," svěřuje se sám Nolan v interview pro Associated Press s tím, že film bude vyprávět ze tří rozdílných uhlů pohledu.
Vzhledem k tomu, že ona událost u nás zase tak notoricky známá není, teď a tady ve stručnosti popíšu, oč v případě Dunkirku šlo. A budu čerpat primárně z knihy historika Waltera Lorda s názvem Dunkerský zázrak:
24. Května 1940. Zhruba 400 000 spojeneckých, tedy britských, belgických a francouzských vojáků se stahuje na pobřeží Flander nedaleko francouzského přístavu Dunkerque. Jsou v podstatě na útěku před Hitlerovými dorážejícími tanky, které se nacházejí pouhých 10 mil od nich. Všem je jasné, že jde o dokonalou past. Vojska zatlačena do kouta, nacistická děla každou chvílí vystřelí dveře bez zaklepání. Právě v tu chvíli započíná 11 dní dlouhá záchranná opera a zároveň jeden z nejzásadnějších momentů celé 2. světové války. 4. června 1940 se nakonec vážně daří něco, co z počátku vypadalo jako totální utopie. Víc než 338 000 vojáků je mj. díky mimořádné obětavosti civilního obyvatelstva, které jednotlivce i skupiny zachraňuje v malých člunech, rybářských lodích apod., úspěšně evakuováno zpátky do Anglie. Očekávání byla tristní, výsledek se ovšem stává realizovaným zázrakem novodobých dějin.
Lord ve své knize píše: „Jak napsal deník New York Times: „Pokud bude anglický jazyk žít, bude slovo Dunkerque vyslovováno s úctou.“ Snad je to nadsázka, ale v každém případě slovo i událost obstály ve zkoušce času. Pro každého Brita je Dunkerque symbolem velikosti ducha a ochoty obětovat se pro společnou věc. (…) Dunkerque je především vzrušující připomínkou lidské schopnosti uchopit věci za pravý konec, improvizovat, překonávat překážky. Stručně řečeno je trvalým pomníkem nevyčerpatelné životaschopnosti lidského ducha."
Tím se dostáváme i k odpovědi na otázku, proč si Nolan po dovršení netopýří trilogie a mezihvězdné symfonii zvolil jako další téma právě legendami opředený Dunkirk. Nolan se minimálně od Temného rytíře vyjadřuje k tématu kolektivní snahy překonat těžkotonážní nástrahy a dosáhnout tak velkých cílů, od menších záchran až po spásu civilizace. Stačí si vybavit finále Temného rytíře, kdy se civilisté na vzájemné záchraně domluví s trestanci, což vzápětí doplňuje Batman v monologu (k Jokerovi) o dobru, které obyvatelé Gothamu i přes všechny shitstormy v sobě ještě stále umí najít a probudit. Stačí si rovněž vybavit poslední kapitolu z Temný rytíř povstal, kdy se utlačované skupinky spojí s policisty v ucelený (neozbrojený!) odboj proti Baneově diktatuře. A stačí si samozřejmě vybavit Interstellar a tajné velkorysé cíle NASA a tematizovanou houževnatost vyřčenou už v chytrém reklamním claimu: Mankind was born on earth. It was never meant to die here.
Dunkirk aktuálně doprovází emotivní titulek When 400,000 men couldn’t get home, home came for them. Nolanovi dle všeho opravdu nepůjde o vyobrazení hrůz válečné mašinérie, ale o další, tentokrát naprosto reálný důkaz, že k záchraně lidstva vždy vedla, vede a povede kombinace vzájemného porozumění, obětavosti a soucitu.
Zpracování největší záchranné operace v dějinách naší civilizace (na úpadku) je tak „jen“ dalším logickým krokem v Nolanově filmografii a je nadále velmi inspirativní pozorovat, jakým stylem tohle humánní (a pro něho snad už definující) téma reflektuje v průběhu několika let napříč různými žánry. Ostatně, skutečně velcí režiséři vždy směřují k velkým otázkám a velkým odpovědím a Nolan k nim ve svých šestačtyřiceti letech už nějakou dobu bezpochyby patří.
Jak také sám pronesl před novinářem Scottem Feinbergem v brilantním (dlouhém a vrstevnatém) rozhovoru pro The Hollywood Reporter v odpovědi na otázku, jak chce, aby si lidé pamatovali jeho vlastní filmy: „Byl bych rád, kdyby o mých filmech i zpětně řekli, že byly vždy ambiciózní. Natočené s maximálně upřímnými záměry, ale velmi ambiciózní. To je asi tak vše, v co mohu doufat."
Ondřej Čížek
