„Milosrdné lži“ jsou z Londýna, ale pro sebe je poprvé objevuju v Berlíně. Jedno z čísel ilustrovaného magazínu o filmech se schovává za banálními obálkami Empiru nebo Sight&Sound. Okamžitě ho beru, aniž bych se díval na cenu. Po rešerších zjišťuju, že tenhle klenot je ceněná sběratelská podpultovka (nejen) pro film geeky. Kult jak hrom, téměř dokonalé spojení formy a obsahu. Nevědět o něm může být hřích, proto je tady tenhle článek. Není zač.
Print Is Not Dead!
Little White Lies jsou britský dvouměsíčník o filmech minulosti i současnosti, který v takovéto vypiplané tištěné podobě vychází od roku 2005. Kdosi moudrý o něm epicky napsal, že je jakýmsi “předvojem nezávislého vydavatelského hnutí.” Vydává ho progresivní reklamka TCO London, mezi jeho ústřední kreativce patří editoři David Jenkins & Adam Woodward, pod designem je podepsáno trio Timba Smits, Laurène Boglio & Oliver Stafford.
Na první dobrou poutá samozřejmě obálka i vnitřní zpracování, které vizuálně (ať už jde o čistou grafiku, pop-artové ilustrace či komiksové panely) vždy reflektuje ústřední film a režiséra celého čísla. Každá obálka navíc krom skvělého názvu obsahuje i podtitul Truth & Movies: podle zmiňovaného Davida Jenkinse se totiž redakce vždy snaží psát o filmech zapáleně, ale zároveň naprosto otevřeně a upřímně. To ostatně souvisí s trojstranným hodnotícím systémem všech recenzovaných snímků. Pod každou recenzí se objevují tři body, které psavec hodnotí jako ve škole od jedničky do pětky: ANTICIPATION dle toho, jak velká očekávání daný film od počátku vzbuzuje, následně ENJOYMENT se spontánním subjektivním pohledem recenzenta bezprostředně po zhlédnutí snímku, a nakonec IN RETROSPECT, kdy se pisatel nad výsledkem zamýšlí s určitým odstupem.
Nezávislost a subjektivita jsou tady úplným základem, pokud se ale někdo neumí na své guilty pleasures podívat kritičtěji a s nadhledem, v jádru LWL si bohužel ani neškrtne. Ale teď tedy čistě subjektivně: LWL působí jako čistá DIY cool záležitost, která pod esteticky promyšlenou slupkou navíc (naštěstí!) nabízí i stejně profesionální recenze, tematické články a především pak brilantní rozhovory. Ty, které jsem dosud četl, jsou (na straně zpovídajících) ukázkou velmi pečlivých rešerší, otázek jdoucích k podstatě věcí, vyvarování se klišé a notoricky známých či banálních informací. V neposlední řadě jsou také ukázkou nadšeneckého zápalu a chuti dobrat se vždy dostačující pointy, která mnohdy ospravedlňuje nebo rovnou odhaluje celou řadu postupů v tvorbě daného režiséra.
Ukázkový příklad faktu, že tištěné médium má stále svou magii a neotřesitelný smysl, tedy důležité místo na tomhle světě v tomhle století.
3 příklady toho, kdy Little White Lies hýbou pop-kulturním vesmírem:
ISSUE 67
Černobílé Star Wars číslo, které ve finále můžete pojmout jako omalovánku. Středobodem příběhu je interview s Garethem Edwardsem, který by se už od zásahů typu Monsters a Godzilla dal považovat za vlajkovou loď nezávislého Hollywoodu. V rozhovoru s trefným názvem The Last Detail si s Davidem Jenkinsem povídá o tom, že styl Rogue One stojí na kombinací klasického, vynalézavého, ale zároveň velmi soustředěného a kontrolovaného stylu Stevena Spielberga s jeho vlastní indie DNA – mj. tedy se spontánnějším přístupem k celkové mizanscéně.
Ve chvíli, kdy se Jenkins ptá, co vlastně považuje za “Hollywood”, Edwards se rozpovídá na téma “the idea of storyboarding everything” – o přísně kontrolovaném přístupu k natáčení a vyprávění, doslova “you stand there, you say that line, you walk to the corner, you look out there.”
Gareth Edwards o věčné Síle Epizody IV:
“On day one, we were in Lucasfilm in San Francisco with Industrial Light and Magic and John Knoll, our supervisor, he said that they’ve got a brand new 4K restoration print of A New Hope – it had literally just been finished. He suggested we sit and watch it. Obviously, I was up for that. Me, the writer, lots of the story people and John all sat down, we all had our little notepads, we were all ready for this. I’ll add that I’ve seen A New Hope hundreds of times. So I was sat there, ready to take notes and really delve under the surface of the film. You have the Fox fanfare, then scrolling text with ‘A long time ago…’, and then the main music begins. Next thing we knew it had ended, and we looked around to one another and just thought – shit, we didn’t take any notes. You can’t watch it without getting carried away. It’s really hard to get into an analytical filmmaker headspace with this film. It just turns you into a child.”
ISSUE 70
Číslo věnované Dunkirku se vztahuje k válečným propagandistickým plakátům. Retro krása, které sluší velké interview s Christopherem Nolanem, opět v podání Davida Jenkinse. Nolan vzpomíná, jak před začátkem natáčení celému štábu pouštěl Malickův masterpiece The Thin Red Line i na to, jakým stylem si před studiem prosadil svou vizi válečného thrilleru (téměř) bez jediné kapky krve. Sám totiž Dunkirk považuje za prototyp „smyslové podívané“ (tzv. sensory cinema), v níž je klíčový především samotný prožitek z vyobrazované situace. Film tak srovnává s obdobně stavěnými režijními kusy jako Gravity či Mad Max, tedy s typy filmů, které stejně jako Dunkirk “vytváří tenzi a napětí skrze koncept bezprostřednosti.” Mimochodem, v závěru interview Nolan upozorňuje, že jeho maximalistický realismus, tedy výpravné natáčení s přísnou eliminací digitální postprodukce, ve skutečnosti stojí mnohem méně peněz než všechny trikové blockbustery současnosti.
Christopher Nolan o natáčení na 70mm, spolupráci s J.J. Abramsem, Paulem Thomasem Andersonem a Quentinem Tarantinem:
“We all learn from each other. In the last few years, photochemical process has come under threat from electronics companies and studios. I got in touch with Quentin and Paul and we spent a lot of time talking about what can be done. I had a lot of inspiring conversations with JJ Abrams about shooting in IMAX. I actually have a very good IMAX lens that helps to shoot at night which I lent to JJ. I also lent it to Zack Snyder for Batman v Superman. There’s a lot of interesting collaboration that goes on. As photochemicals come under such pressure and such threat from economic forces – those not wanting to deal with it from a business or an industrial point of view – filmmakers have had to stand up and be counted.”
ISSUE 47
O tom, jak Superman ponížil a porazil Ku Klux Klan
Supermanovské číslo vyžaduje zrcadlovou siluetu Muže z oceli rovnou na obálce. Číslo reflektuje infantilní popkulturní bordel režiséra Zacka Snydera, jehož střely sice mohou na první pokus znechutit, ale časem zrají jak víno. Mezi vrcholy vydání patří článek o zrodu fenoménu jménem Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye romanopisce Michaela Chabona, hvězdou večera ale zůstává příběh o reálném superhrdinovi své doby. Brilantní článek How Superman defeated the KKK líčí osud Stetsona Kennedyho. Neúnavný aktivista a investigativní novinář se po II. světové válce infiltroval do řad Ku Klux Klanu a podařilo se mu tak načerpat všechny tajné informace o machinacích bizarního gangu.
Exkluzivní materiál ovšem necpal hned do článků nebo knihy, ale coby scenárista ho zapasoval do ve své době masivně populární rozhlasové série The Adventures of Superman. V červnu 1946 tak k uším milionů malých, mladých i starších Američanů dolehla první epizoda šestnáctidílné minisérie Clan of The Fiery Cross, v níž Superman vážně upozorňuje na nebezpečí rasistické zaslepenosti a prozrazuje definitivní pravdu o celém klanu. Kennedy se okamžitě po premiéře stal pro okuklované magory nepřítelem č. 1 a na jeho hlavu byla dokonce neoficiálně vypsána odměna.
Jeden z nejodvážnějších novinářů 20. století nakonec několikrát svědčil u soudu a dopomohl veřejně rozcupovat jednoho fanatika za druhým. Umřel v roce 2011 v krásných čtyřiadevadesáti letech jako autor deseti knih a sedmi manželství. Když s ním pár měsíců před smrtí jeho lékař cvičil paměť, zeptal se ho “Odkud jste?”. Věčný vtipálek Kennedy prý tehdy jasně odpověděl: “Z planety Země.”
Tři další luxusní čísla Little White Lies:
Foto: Little White Lies / OČ
TXT: Ondřej Čížek
