Text článku je krácenou kapitolou z připravované knihy Nádech výdech Jana Charváta.
Výdech 10 JP se vzdorovitě dme přímo před Noemovou archou inspirovaného kostela Nejsvětějšího srdce Páně slovinského architekta Josipa Plečnika na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad. Dvěma nejdůležitějšími protagonisty příběhu tohoto unikátního výdechu je akademický sochař Petr Šedivý a architektka a autorka řešení místní stanice metra Anna Hübschmannová (viz trasa B 64 NR a 70 VS). „Vyznění obou objektů bylo určeno s ohledem na dominantu náměstí, Plečnikova kostela. Byla jsem přesvědčena, že je potřeba řešit objekty v tomto veřejném prostoru zásadněji, a proto jsem prosazovala výtvarnou soutěž,“ popisuje na zahradě svého dejvického sídla v létě 2016 stále velmi rázná architektka Hübschmannová. Její vyprávění potvrzuje ostatně i dobový zápis ze zasedání pražské výtvarné komise, který hovoří jasně o tom, že to byla právě ona, kdo zásadním způsobem trval na realizaci fontány a dalších sochařsky pojatých prvků náměstí. Díky její tehdejší zarputilosti se tak zrodila nejen jedna z nejpovedenějších realizací nadzemní výzdoby stanic metra, stejně tak i dodnes trvající přátelství se sochařem Šedivým.
Petr Šedivý na fotografii z 90.let 20.století (foto: P.Šedivý)
Dvaadvacátého listopadu 1977 se výtvarná rada usnese, že sochařská realizace podoby náměstí Jiřího z Poděbrad má být zadána bez soutěže napřímo profesoru VŠUP Bedřichu Stefanovi, někdejšímu členovi prvorepublikového Devětsilu (shodou okolností byl i autorem plastik právě nad průčelím zdejšího Plečnikova kostela, počínaje rokem 1940 nad nimi strávil dlouhých patnáct let). Z téže doby existuje i návrh výškově výrazně nižšího výdechu zamýšleného pro stejnou lokalitu.
Řešení zakomponování nové stanice metra A v prostoru náměstí na dobových vizualizací.
Zhotovení kašny s reliéfem nesoucí pracovní název “Mírová mise husitského krále“ Bedřich Stefan totiž k překvapení všech odmítá s omluvou, že se na takový úkol již necítí. O několik let později, pouhý rok po dokončení projektu kašny a výdechu, v březnu 1982 Stefan ve věku 85 let umírá.
Komise tak přichází s alternativním řešením – osloví čtyři další sochaře formou konkurzu. Dva z nich – profesor Jiří Dušek a Karel Kuneš z Karlových Varů (autor busty Karla Marxe, sochy Stalina, pomníku Julia Fučíka, ale i řady ideologicky nezabarvených figurálních soch na veřejných prostranstvích) – nabídku vůbec nepodají. „Chudák Dušek, když dostal tu velkou obálku s podmínkami soutěže, tak si ji dal v ateliéru na štos svých věcí a ona mu zapadla za stůl. A když mu přišel telegram: DOSTAVTE SE ZA TRI DNY S PREZENTACI VASEHO MODELU, tak se už jen chytil za hlavu,“ vzpomíná po letech třetí účastník tehdejšího konkurzu Šedivý, tehdy čerstvý absolvent AVU.
Výstavba výdechu na Jiřího z Poděbrad na dobovém fotografii. (foto: archiv P.Šedivý)
Jediný protinávrh Šedivého tak patří dnes již zesnulému sochaři Vendelínu Zdrůbeckému, mj. autorovi zdařilých figurálních plastik na území dnešní Prahy 10. Jeho návrh ale narazí. „Zdrůbecký tam vložil něco, co je úplně cizí. To je předimenzované, to chce lapidárně jednoduché osazení hmotou. To jednoduché pojetí té formy Šedivého lépe vyhovuje,“ čteme v unikátním stenozáznamu diskuse členů komise potom, co sochaře po prezentaci jejich návrhů poprosí, aby je opustili kvůli jejich poradě a následně vybrali jako vítěze Šedivého. Ten v soutěžním zmatku však zapomene připravit návrh samotného větracího komínu, který byl také požadován. Dodělat ho tak musí dodatečně a komise mu strhne odměnu.
Výdech 10 JP těsně po dokončení. Rok 1981. (foto: archiv P.Šedivý)
„Při úvaze o konceptu kašny i výdechu metra jsem použil stejný názor k využití hybného prvku u obou objektů. U fontány to byla voda a u větrací šachty analogicky vzduch. Moje pojetí tedy definuje válcovitý tvar s tendencí spirálovitého rozvinutí do cípu zachycujícího přirozený pohyb vzduchu a jeho přenos do útrob metra,“ vzpomíná po čtyřech desítkách let Petr Šedivý ve svém venkovském ateliéru.
I dnes je ale budoucnost Šedivého kašny i výdechu z metra, bohužel, nejasná. Žižkovská radnice chtěla tento oblíbený veřejný prostor již v minulosti několikrát „revitalizovat“, pokaždé provázena vlnou odporu od teoretiků či historiků architektury, urbanistů, ale i široké veřejnosti a politické opozice.
Tak doufejme, že tohoto Šedivého reprezentanta naředěné abstrakce pozdních sedmdesátých let na náměstí krále „Jiříka“ nepostihne stejný osud jako jeho žulová pítka na stanici Křižíkova. Ta totiž byla po povodních v roce 2002 při rekonstrukci bez jeho souhlasu odstraněna.
foto: Jan Třeštík/ Nádech výdech ©
