Krištof Kintera
Memento mori

Po přibližně třech týdnech zkušebního provozu bude ve čtvrtek 16. 6. v 18 hodin slavnostně rozsvícena skulptura Krištofa Kintery zvoucí minimálním sochařským gestem k pohledu vzhůru a k usebrání i zamyšlení nad peripetiemi života, které v některých tragických případech vedou k nezvratnému rozhodnutí.
Kinterovo Memento je umístěno symbolicky pod Nuselských mostem, pod nímž odešly ze života v průběhu jeho dosavadní historie stovky lidí. Neúplné statistiky uvádějí čísla v rozmezí 200 – 300. Kinterovo Memento mori „Z vlastního rozhodnutí“ není osamoceným autorovým dílem tohoto charakteru. Blízkého „příbuzného“ mohou zájemci najít v nizozemském Tiburgu, kde Kintera pracoval podobným způsobem a vytvořil dílo „Miracle“. Pražská instalace bude ještě doplněna o webovou stránku, která přinese dva protikladné pohledy na dobrovolný konec života, seznam krizových, intervenčních zařízení, diskusi, fotodokumentaci a jiné příspěvky k choulostivému tématu.
Memento mori „Z vlastního rozhodnutí“ je umístěno v parku Folimanka pod Nuselským mostem směrem k hale Folimanka.

Ad sebevražda (místo tiskové zprávy)
Lidský úděl je lemován třemi mystérii. Mystériem rození, mystériem života a mystériem neodvratitelné smrti. Všechna tři mystéria byla, jsou a budou předmětem četných interpretací, vášnivých debat i filosofických škol. A do toho všeho vstupuje ještě navíc sebevražda jako vybočení z „hlavního schématu bytí“ a v podstatné míře též jako projev lidské individuality, která umí být jak tvořivá, tak bořivá.
Gilbert Keith Chesterton ve svém fundamentálním díle Ortodoxie uvažuje o sebevraždě jako o hříchu s velkým H, odmítnutí složit životu přísahu věrnosti a o konečném a absolutním zlu. Naproti tomu polský exilový spisovatel Witold Gombrowicz představuje odklon od křesťanského étosu spjatého s naší civilizací. „Ten život, k němuž jsem odsouzen, mě může zdeptat a zhanobit s krutostí divé bestie, ale já v sobě mám jedno nádherné a suverénní zařízení – že se mohu zbavit života sám. Budu-li chtít, mohu nežít. Nezval jsem se na tento svět, ale aspoň mi zbývá právo odejít…a to je základ mé svobody.“
Fenoménem sebevraždy se zabýval ve své první publikované vědecké práci také první československý prezident T. G. Masaryk. Výraz lidského zoufalství a ztráty smyslu života poutal zájem mladého Masaryka již od studentských let, kdy v zimním období 1975 – 1876 přednášel o společenském jevu sebevražednosti. V dalším životním díle pak hledá její příčiny krizi celého duchovního života. Úsilí o duchovní svobodu přineslo krajní individualismus a subjektivismus., duchovní a mravní osamění moderního člověka, kdy jednostranný intelektualismus, materialismus a mechanicismus brání harmonickému rozvoji duševních a tělesných sil i vlastností. Mravnost a mravní kázeň je podle něj pokládána za starosvětské moralizování, zbožnost a náboženský život za pověru. Moderní život přináší skepsi, umdlenost, rozervanost, neklid nespokojenost, pesimismus, zlobu, zoufalství končící sebevražedností… (Čerpáno z nesignované práce Krize moderního člověka v díle T. G. Masaryka, Masarykova univerzita Brno, 2001)
Krištof Kintera ve svém mementu nesoudí, nemoralizuje, neútočí, neadoruje. Jen zve k zastavení a tiché úvaze o smyslu lidského údělu a jeho individuálních i společenských peripetiích.
A to rozhodně není málo v době, která svou atomizací, materialismem i dezintegrací jistě daleko předstihla Masarykovu deskripci vrcholícího období evropské industrializace, která rozbila tradiční společenské i interpersonální vazby, což pak později přineslo do té doby nepředstavitelná válečná kataklysmata, jež z Evropy udělala, zdá se, bezzubou a senilní stařenu odsouzenou k statování na jevišti zvaném Svět.
Ivo Slavík, (A)VOID Gallery a Dvojka sobě, o.s., Praha 9. 6. 2011

press