Daniel Ďurech
Hráči světa,
spojte se

Od malička poslouchám sračky o hraní. Máma mi koupila Segu a pak mě prudila, že u toho pořád sedím. Neúróza začala kvést, ale já se nenechal odradit. Chodil jsem za školu, abych moh hrát Fallout, a naučil jsem se u toho víc, než v tom koncentráku, kterýmu šéfoval Wolf. Celej život hraju a jsem hráč bejby. Samozřejmě, jako všechno, co se přehání, může vést k životním píčovinám, jako je nezájem o okolní svět, rozchody, rozvody, dluhy a tlustost. Ale hraní zároveň přináší neuvěřitelnej rozvoj – strategický myšlení, reakce, plánování, soustředění, překonávání překážek, trpělivost. A to médium je krásný a košatý. Je to příprava na život, stejně jako koncentráky, kterejm se řiká státní školství. Miluju hraní a během let jsem si našel ve virtuálním světě tolik přátel a hrdinů a bohů – Solid Snake, Kratos, Abe, Isaac Clarke a tak dál až do nekonečna. Naučili jste mě víc a dali mi víc lásky, než většina zmrdů, co kráčí po týhle zemi. Děkuju vám a hrát budu navždy. RIP pro jednoho z nejtvrdších hráčů, co kdy byl – Oskara aka Chleba. Myslim na tebe a děkuju ti. Hold vzádám Lukáši Svobodovi, který mě zaučoval a půjčoval mi Sonku a já dohrál během jednoho dne Resident Evil 2 čtyřikrát bez memory karty, abych odhalil Tofu minihru, kterou jsem neodhalil, protože jsem neměl memory kartu. A pak je to David Flash, jeden z největších culíků naší doby. Děkuji vám. May the force be with you.

ďurech