Na poslední Von Trierův film jsem šel, přiznám se, s velkými obavami. Musím říct, že ačkoli jsem zbožňoval jeho Prolomit vlny a královsky se bavil u Idiotů, Tanec v temnotách mě iritoval svou patetičností a citovým vydíráním až přehnaně a neuvěřitelně hloupé hlavní postavy a Dogville jsem pak vydržel asi dvacet minut a utekl jsem ze sálu. Moje obavy a pochybnosti se ovšem naprosto rozptýlily a dalo by se říct zmrazily s prvnímy záběry filmu Melancholia, které mě přibily do sedadla, ve kterém jsem po většinu filmu seděl s otevřenou pusou.
Tohle je nový, ještě lepší Lars von Trier v životní formě!
.
V kulisách aristokratického luxusu, na pozemku soukromého zámku s osmnáctijamkovým golfovým hřištěm a výhledem na moře se odehrává příběh mladých a v prvním záběru i šťastných novomanželů, který se ze začátku zdá být banální.
.
Něco je ale špatně, a na to, co to je přicházíme pomalu, skrze malé detaily a podivně se chovající postavy, kterým je šťastná svatební událost a celá oslava nějak zvláštně ukradená a chovají se chladně a odcizeně. Měli by být všichni šťastní a veselí, ale nejsou.. Nade všemi se vznáší podivný stín, který dostává čím dál konkrétnější obrysy i pro diváka, který ze začátku nemusí absurditě jejich chování rozumět. Rituály lidského života, morálka a způsoby berou tváří v tvář nevyřčené ale nevyhnutelné pravdě (čti smrti), která se jako stín vznáší nade vším, co dělají, za své. Není proč se přetvařovat, není už před kým ani na co si hrát. Planeta Země tančí svůj tanec smrti s Melancholií a temná Trierova báseň spěje k fatálnímu a vpravdě monumentálnímu rozuzlení ruku v ruce s mocnými tóny Wágnerova Tristana a Isoldy, které se zdají být napsány přímo pro tento film. Dokonale naaranžované a nasvícené, malířsky komponované záběry kameramana Manuela Alberta Clara, které mi silně připomínají rozpohybované fotografie Gregoryho Crewdsona vyzdvihují Kirsten Dunst v její životní roli. Charlotte Gainsbourg jí skvěle sekunduje a ve vtipné roli se objeví i můj oblíbenec, muž s rybíma očima, Udo Kier.
.
FIlm, který je a není katastrofický, je a není sci-fi, kde Americká armáda nevtrhne na poslední chvíli na scénu a nezachrání všechny a všechno za zvuku Americké hymny s prostřihy na hvězdy a pruhy, dosahuje svojí hloubkou a intenzitou místy až Kubrickovské kvality a rozhodně by jste si ho neměli nechat ujít.
Adam Bernau
