Big boss českého malířství odešel

Ve věku 91 let zemřel 12. července v rodných Lounech Zdeněk Sýkora. Zatímco světová média a mnozí uživatelé twitteru vyjadřovali svou lítost nad odchodem pionýra počítačového umění, česká internetová fóra pod novinářskými texty tradičně zaplnil hlas lidu, který povětšinou odsoudil Sýkorovo umění jako cosi, co dokáže stvořit každý z našich spoluobčanů sám i po šesti pivech a dvou rumech. Znovu se tak jednak potvrdilo, že doma nebývá nikdo prorokem a opět se ukázala zoufale zamindrákovaná povaha většinového Čecha. V odborných kruzích, ale i mezi lidmi, kteří běžnými českými komplexy netrpí, je však Sýkorovo dílo již dlouho vysoce ceněno a málokdo může přesvědčivě zpochybnit jeho výjimečnou pozici v kontextu českého a světového umění. Ať se to někomu líbí, nebo ne, Zdeněk Sýkora zkrátka byl a zůstane jedním z nejvýznamějších malířů poválečných dějin českého umění, který významem svého díla překročil hranice vlasti, aniž sám musel opustit své rodné město, ležící stranou všech významných center uměleckého provozu.

K Sýkorově tvorbě se na bigg bossu ještě v budoucnu několikrát vrátíme, protože je těžké odbýt jeho více než šedesátiletou práci jedním textem. Chtěl jsem zatím jen vyjádřit svůj respekt k tomu co dokázal a napsat, proč jsem si ho vážil. Několik posledních let, které jsem věnoval jeho monografii a výstavám, a která jsem tak mohl strávit v jeho blízkosti, byla pro mě důležitou nadstavbou školy života.

Asi nejvíc na mě vždycky působila jeho tvrdohlavost a naprostá víra v sebe, a to co dělá. Naučil jsem se od něj víc důvěřovat svým instinktům a nečekat na to až všichni okolo potvrdí, že to co dělám, je dobrý. Můžeš tak totiž strávit celý život čekáním a většinou se ničeho stejně nedočkáš, obzvlášť v zemi, kde je průměrnost ceněna více, než cokoli jiného. O to zásadnější ale byla i Sýkorova otevřenost a upřímnost, se kterou přistupoval ke svému okolí. Kolem ničeho moc nepřešlapoval, když se mu něco, nebo někdo, nelíbil, tak to řekl rovnou a bez obalu, nešetřil nikoho – naučil jsem se od něj tolik nadávek, že mi vystačí snad do konce života. Uvědomil jsem si díky němu i to, že chceš-li hodnotit práci druhých a chceš-li být opravdu nejlepší, musíš začít v první řadě u sebe. Nemůžeš čekat, že tvůj úspěch zařídí někdo jiný, všechno si musíš poctivě odmakat, a chceš-li uspět v zahraničí, musíš být minimálně třikrát lepší, než místní umělci, jinak na tebe není nikdo zvědavej.

Než jsem začal psát tento text, snažil jsem se dát dohromady několik důvodů, proč jsem měl Zdeňka Sýkoru a jeho práci rád. Tady je několik hlavních z nich.

Schopnost začít kdykoli znovu – tato vlastnost se ukázala už v padesátých letech, kdy se ve své tvorbě vrátil ke krajinomalbě, ačkoli se krátce předtím věnoval surrealismu a po válce převážně kubismu. Zahodil úplně všechno, co se naučil, protože pochopil, že kopírováním cizího stylu se ve své tvorbě nikam nedostane. Vrátil se k základům malířského řemesla a doslova za každého počasí objížděl okolí Loun a maloval. Trvalo mu několik let, než si sám postupně ujasnil, kam ve své tvorbě směřuje. Od fauvisticky barevného obrazu stromu k šedo-bílé struktuře vedla logická, ale namáhavá cesta a desítky obrazů. Se strukturami na začátku také nevěděl co dál, brzo ale odhalil jejich potenciál, a jako jeden z prvních na světě zapojil do přípravy obrazu počítač, protože se logicky nabízelo využít jeho schopností a usnadnit tak jednu z nejsložitějších fází přípravy obrazu. Nechtěl zkoumat možnosti počítače, ale pomocí počítače zkoumal možnosti obrazu jako takového, a ačkoli nyní bývá označován za průkopníka počítačového umění, on sám se vždy považoval především za malíře, který jen používal dobové prostředky a metody. Nálepka kompjúteristy mu vždy vadila.
Znovu začínal i v polovině sedmdesátých let, kdy přešel k liniovým obrazům, založeným na zcela odlišném principu – na náhodnosti. Jeho zahraniční galeristé, kteří již úspěšně obchodovali s jeho strukturami, ho od nového kurzu zrazovali a stěžovali si, že trh je již zvyklý na jeho starší práce, že nové věci jsou odlišné a lidé je těžko akceptují. I to bylo Sýkorovi jedno, narozdíl od mnoha kolegů, kteří dokázali zavedenou značku finančně vytěžit do úplného maxima. Výhodou byla snad stále izolovaná pozice československých umělců od bezprostředního působení trhu s uměním, ale při Sýkorově povaze je možné s jistotou tvrdit, že by si i tak dělal, co chtěl. Dnes jsou i jeho linie ceněny stejně, ne-li více, než jeho struktury.

Další obdivuhodnou Sýkorovou vlastností byla trpělivost a také schopnost tvrdě pracovat. Vždycky tvrdil, že jsou věci, které se zkrátka nedají okecat, i proto špatně snášel všelijaké teorie, které se objevovaly kolem jeho díla. Nebyl workoholik ani asketa, ale jeho život měl obdivuhodný řád, stíhal učit na vysoké škole, věnovat se vlastní tvorbě, ale i mnoha jiným životním radostem – až do vysokého věku provozoval různé sporty, hokej hrál za veterány až do šedesáti let. Přitom namaloval stovky obrazů, z nichž některé velké liniové dokončoval při každodenní šestihodinové směně i celý rok.

Bývá přirozené, že velké osobnosti jsou schopny ovlivnit své okolí. Sýkorovi žáci z pedagogické i filozofické fakulty na něj vzpomínají jako na člověka, který jim pomáhal překonávat depresi normalizačních dní – vzpomínají na jeho optimismus, radost ze života, zásadovost, ale třeba i kvalitní obleky nebo dvě alfy romeo, kterými provokoval už tenkrát mnohé průměrné a zakomplexované. Ke všem lidem přistupoval stejně, byl kamarádský, se všemi si jako správný sokol a sportovec tykal, před nikým “nesmekal jako první”. Sýkory si váží nejen jeho starší kolegové ze světa jako Francois Morellet, Manfred Mohr nebo Herbert W. Franke, ale i mnoho mladých lidí, které ovlivnila nejen jeho tvorba, ale i jeho bezprostřednost – členové umělecké skupiny Rafani v dokumentu o jeho mozaice na odvětrávacích komínech na Letné o něm zcela upřímně mluví jako o svém nejstarším kamarádovi – lepší definici asi najde těžko každý, kdo ho znal.

Ve filmu U konce s dechem Jeana-Luca Godarda odpovídá postava herce na letišti na otázku novináře, čeho chce v životě dosáhnout, slovy: “Chci se stát nesmrtelným a pak zemřít.” Je jisté, že podobným způsobem Zdeněk Sýkora nikdy neuvažoval, tvrdě pracoval a poctivě sledoval cestu, která se před ním odvíjela, vždy se vlastně navíc snažil, aby na něm jeho obrazy byly nezávislé, aby zachycovaly nikoli jeho niterné stavy, ale odpovídaly na otázky obecnější povahy. Přesto mu jeho dílo již za života zajistilo nesmrtelnost, takže smrt je vlastně jen epizodou v jeho příběhu, který bude dál pokračovat. Jeho dílo tu zůstalo a jak je vidět, stále provokuje zakomplexované k veřejně sdíleným úvahám o vlastní zbytečnosti. Ty ostatní snad bude vždy inspirovat k myšlenkám mnohem zajímavějším.
Díky a R.I.P.

appelpay

(Příště: Zdeněk Sýkora – Realizace v architektuře)