Dosažení nulového bodu a vybudování nového světa, v němž mělo nové „bílé lidstvo“, očištěné od představ dřívějšího světa, opustit svá stará obydlí a přesídlit do suprematistických „planin“, bylo pro Maleviče ještě věcí umělecké fantazie. Po velké říjnové revoluci a po dvou letech občanské války však měla nejen ruská avantgarda, ale prakticky celé obyvatelstvo někdejší ruské říše oprávněně za to, že tohoto nulového bodu skutečně dosáhlo. Země byla naprosto zruinována, pořádek běžného života nefungoval, v domech se nedalo bydlet , ekonomika se téměř vrátila k prvopočátečnímu stavu, tradiční společenské vazby se rozpadly a život postupně získal charakter boje všech proti všem. Podle slavné poznámky Andreje Bělého: „vítězství materialismu v Rusku vedlo k tomu , že ze země naprosto zmizela jakákoliv materie“, takže suprematismus už nemusel nikomu dokazovat zjevnou pravdu, že materie je ve své podstatě – nic. Vypadalo to, jako by nastala doba apokalypsy, a avantgardisticky – formalistická teorie „přelomu“ – který uvolňuje věci z jejich normálních vztahů a tím je „ozvláštňuje“, oprošťuje od vjemových automatismů a činí je zvláštním způsobem „viditelnými“ – už nebyla pouze základem avantgardistické umělecké praxe, ale stala se komentářem každodenní zkušenosti normálního ruského občana. Ruská avantgarda nechápala tuto historickou situaci pouze jako jasné potvrzení svých teoretických konstrukcí a uměleckých intuicí, vnímala ji také jako neopakovatelnou šanci, aby svou teorii převedla do praxe.
Boris Groys, Gesamkunstwerk Stalin – Rozpolcená kultura v Sovětském svazu, 2010
mosd
