Valerio Olgiati je Pimp C architektury – oblíbený architekt vašeho oblíbeného architekta. Byl by perfektním kandidátem na oživení rubriky Bůh One, ale o jeho přednáškovém sálu v Plantahofu jsem už psal a stejně nadšeně bych mohl napsat prakticky o jakékoli jeho publikované realizaci (mým favoritem by bylo geniální řešení vstupu do parlamentu švýcarského kantonu Graubünden); pro symbolické podtržení tvorby je ovšem vlastní dům ideální. Okamžik, kdy architekt a stavebník jsou jedna osoba, je zejména pro silně vyhraněné autory díky absenci veškerých kompromisů zásadní výzvou i příležitostí jednoznačně demonstrovat své chápání architektury.
Villa Além je sezonní útočiště pro manžele Olgiatovi, které jim díky technologiím na několik měsíců v roce umožňuje vyměnit život a práci v chladném, relativně hustě zalidněném podhůří Alp za osvěžující samotu v portugalské krajině vinic a korkových hájů nedaleko pobřeží Atlantiku. Jde o záměrně velmi izolovaný a do sebe uzavřený dům – Olgiatovi pochopitelně netouží stát se výletním cílem fanoušků architektury, což by se zde bezpochyby stalo.
Koncept vychází z klasického archetypu hortus conclusus neboli zahrady uzavírající se před okolním světem, který se v umění vyskytuje po staletí. Zahradu s bazénem a inscenovanými výhledy oddělují 5,5 m vysoké zalomené zdi, které poskytují stín a propojují vlastní dům se zahradou do jednoho sevřeného celku, jenž se do exteriéru kromě vstupů otevírá jediným oknem. Vymezení vůči okolí je natolik striktní, že otevření velkorysých bran pak paradoxně nechává oba prostory se přirozeně prolínat a splývat v jeden bez pocitu lacinosti.
Dispozice střídmého jednopodlažního domu jde proti současným trendům scelování a naopak jednotlivé prostory co nejvíc odděluje a následně propojuje velmi dlouhou, defacto neekonomickou a do půlkruhu měkce tvarovanou chodbou se skvělou atmosférou. Každá ložnice má místo jedné zdi celoplošné zasklení vedoucí do vlastního soukromého patia otevřeného k obloze oválným otvorem, což je mimochodem Olgiatiho oblíbený tvar. Interiéry jsou tak nekompromisní, že obvykle užívaný termín česká přísnost vedle nich působí jako kulisy televizních pohádek z osmdesátých let.
Pokud je minimalismus umění dosáhnout s minimem prostředků maximálního účinku, Olgiati jej bezchybně ovládá nejen v architektuře – praktická nenavštívitelnost této stavby spolu s uvolněním nemnoha oficiálních fotografií a krásných výkresů přispívá k jeho pečlivě promyšlenému PR, které by ovšem bez nesmírně kvalitních staveb postrádalo význam.
david
